Domovem Miamiů bývala Indiana a přilehlé oblasti v Illinois a Ohiu. V padesátých letech 17. století odtud Irokézové vyhnali Wey a Piankašawy, kteří se odstěhovali do Wisconsinu a severního Illinois. Počátkem osmdesátých let se do Indiany začali opět vracet.
Miamiové se mohli řadit mezi poměrně silné kmeny. V roce 1600 jich bylo kolem patnácti tisíc. V roce 1717 asi osm tisíc a během dalších dvaceti let začal jejich počet prudce klesal. Jak už to bývá, mohli za to nemoci, zvláště malárie, která se šířila údolím řeky Mississippi. V roce 1736 bylo Miamiů méně než tři tisíce. Britské počty z roku 1763 kolísaly mezi osmnácti a dvaceti setmi sty. Záleželo, jestli se počítali i Weové s Piankašawy. První přesný počet pochází z roku 1825, kdy Miamie sečetli Američané. Tenkrát zaznamenali tisíc sto Miamiů na Eal River, tři sta dvacet sedm Weů a sto padesát Piankašawů. V roce 1846 jich bylo v Kansasu dohromady tisíc a v Indianě patnáct set. Počítali se i míšenci. Když jim byla v roce 1872 přidělena v Indianě „vlastní“ půda žilo tam pouze 247 Miamiů. Toho roku dostali statut kmene, který jim byl odebrán v roce 1897.
V roce 1910 proběhlo další sčítání lidu a zjistilo se, že v Indianě žije ještě 90 Miamiů. Po schválení zákona Passage of the Indian Reorganization (1934), získali opět statut v roce 1937. Dnes jich většina žije v Allen, Huntington a Miami County o počtu 6000. Kmenové úřady mají v Peru (město), ale přes opětovné žádosti nedostali přidělen statut kmen.
Jediní federálně uznaní Miamiové žijí v Oklahomě. V tomto státě žijí i potomci Weů a Piankašawů, jsou součásti kmene Peoriů. V roce 1909 jich bylo pouze 129, ale do dnešní doby se dostali k počtu 2100.
Samotní Miamiové si říkali Twightwee (Twatwa), je to slovo, které vyjadřuje křik ptáka jeřába, který byl symbolem proroka Atchakangouena. Samotné jméno Miami pochází od Odžibwejů. Původně znělo Oumami (Oumamik, Owmaweg, Omaumeg), což znamená „Lidé z poloostrova.“ Francouzi a Angličané jej pak změnili na dnešní Miami (Maumee). Jiná jména: Nazí Indiáni, Pkiwileni (Šavani), Sanshkiaarunu (Wyandoti „Konečně oblečení lidé“), Twatwa (Tawatawa „Nazí“) a Wayatanoke.
Miamiové byli algonkíni, kteří mluvili podobně jako Illinoiové. Bylo to volné sdružení šesti na sobě nezávislých kmenů: Atčakangouenů (Atchatchakangouen), Kilatikaů, Mengkonkiaků (Mengakonia), Pepikokiaků, Piankašawů a Weů (Newcalenous, Ouiatenon). V roce 1796 se Pepikokiové smísili s Piankašawy a od té doby se dělili na Miamie, Piankašawy a Wey.
Vesnice: Chicago (Weové) (IL), Chippekawkay (Piankašawové) (IN), Choppatee’s Village (IN), Elkhart (Potawatomiové) (IN), Kekionga (Kiskakon) (Atchakangouen) (IN), Kenapacomaqua (Weové) (IN), Kethtippecahnunk (Potawatomi-Weové) (IN), Kokomo (IN), Kowasikka (Thorntown) (IN), Le Baril (OH), Little Turtle’s Village (IN-OH), Maramek (IL), Meshingomesia (IN), Milwaukee (WS), Missinquimeschan (Piankašavowé) (IN), Mississinewa (IN-OH), Neconga, Ouinatenon (Weové) (IN), Osaga, Ouiatenon (Weové) (IN), Papakeecha (Flat Belly’s Village, Pahedkeecha) (Piankašavowé) (IN), Piankashaw (IN), Pickawillany (Pickawillanee) (OH), Seek’s Village (IN), St. Francois Xavier (Maskouteni) (WS), Tepicon (2) (IN), Vincennes (IN), Wepecheange, a White Raccoon’s Village (Raccoon’s Village) (IN).
Miamiové byl zemědělný lid, který uměl vypěstovat několik variant zvláště kvalitní bílé kukuřice. Letní vesnice stavěli v říčních údolích, kde byla dobrá půda. Jejich domy tvořila dřevěná konstrukce vypletená rákosím a vymazaná blátem. Ve vesnici byl vždy dlouhý společenský a obřadní dům. Po žních se lidé věnovali na prériích společnému podzimnímu lovu buvolů, pak se rozdělili do zimních táborů. Miamiové byli známí tím, že mluvili pomalou a zdvořilou řečí. Radí se hezky oblékali a oděvy vždy nějak zdobili, zvláště náčelnici si na to potrpěli. Tetovali se obě pohlaví. Ženy, které se dopustili nevěry byli buď zabity, nebo jim byl uříznut nos.
Jak jsme si řekli, Miamiové byli spíše než konfederace, jen sdružení šesti kmenů, které na sobě nebyly závislé a každý měl vlastni náčelníky. Řeči i kulturou byli tak podobní Illinoiům, že si je Francouzi zpočátku pletli, i když tyto národy měli k sobě takovou nevraživost, jako snad nikdo jiný na Velkých jezerech. Miamiové pravděpodobně využívali Moundů – písčitých pahorků, vybudovaných předešlou Mississippianskou kulturou. Náčelnický titul byl dědičný a nebyla to jen politická a společenská funkce, nýbrž i duchovní. Důležitou roli v národě hrála společnost Midewiwin, která byla nejmocnější v 17. stol. S příchodem Evropanů a jejich misionářů začalo docházet ke krizi. Mimo jiné se to projevilo i změnou volby náčelníka. Úřad už nebyl dědičný, ale sačema volila kmenová rada.
Miamiové (krom Piankašawů a Weů) byli jediní algonkíni, kteří nemuseli prchat před irokézskou rozpínavostí. Naopak se stali jejich spojenci v boji proti Illinoiům. Piankašawové a Weové však museli odejít do severního Illinois a jižního Wisconsinu. Tam narazili na Winnebagy, ale ti měli dost starostí s Liškami a Illinoii. Weové se později spojili s Maskouteny a odešli více na severovýchod. Byli to také pravděpodobně první Miamiové, kteří se potkali s Francouzi v roce 1658 v Green Bay. Když začali Wisconsin napadat Irokézové, odstěhovali se tamní Miamiové do vnitrozemí k Fox River. Nějaké skupiny odešli ještě dále.
Oficiálně první Evropané, kteří se s Miamii setkali, byli v roce 1668 Francouzi. Byla to výprava Nicolase Perrota. K setkání došlo ve vesnici Miamiů na Fox River v jižním Wisconsinu. Po něm následoval v roce 1670 jezuita Claude-Jean Allouez.
V roce 1673 se Weové oddělili od Maskoutenů a odstěhovali se k Chicagu.
Miamiové spolupracovali s Francouzi v Green Bay a později i s Marquettem a Jolietem na řece Mississippi. Kvůli vzájemné konkurenci jednotlivých obchodních frakcí Francouzů, se do potíži dostávali i domorodci. Když Robert LaSalle navázal v roce 1679 styky s Illinii, štvali obchodnici z Green Bay proti nim Miamie a Maskouteny. Měli také zabránit LaSallemu v průchodu kolem jezera Michigan. Tomu se nakonec podařilo v Illinois založit roku 1680 Fort Crevecoeur a svěřit jej do péče přítele Tontino. Ten samý rok zaútočili na pevnost Irokézové s Miamii a povraždili tisíce Illinoiů. Miamiové pak žili klidně v zemi předků až do války s Dakoty (1692). Měli v moci okolí Chicaga a část údolí Mississippi. Allouez pomohl založit vesnici Miamiů na St. Joseph River v jižním Michiganu (1680). Allouez také objevil v severní Indianě na řece Kankakee dvě tlupy Mohykánů, kteří pak s Miamii žili. Irokézům se to nelíbilo a ještě více jim vadilo, když Miamiové povolili pobyt i Šavanům. Miamiové prozíravě LaSallemu dovolili, aby mezi nimi a Illinoi zprostředkoval mír. Později se Miamiové soustředili kolem Fort St. Louis. Okolo pevnosti bylo ještě mnoho jiných kmenů, dohromady asi 20 000 lidí, což nemohlo uniknout pozornosti Irokézů – Seneků. Jejich bojové jednotky vpadli do kraje roku 1684. První úder dopadl na vesnice Miamiů v Indianě a pak Senekové táhli na Illinois, ale tam narazili. Miamiové, Illinoiové a Francouzi byli připravení a přichystali Senekům tvrdé uvítaní. Porážka Irokézů u Fort St. Louis (1684) je považována jako přelomový bod v Bobří válce.
I když od té doby ztráceli Irokézové svou moc, byli stále ještě nebezpeční, což dokazuje přepadení vesnice Miamiů poblíž Chicaga v roce 1687. Senekové využili nepřítomnosti válečníků a odvedli sebou mnoho žen a dětí. I navzdory irokézskému nebezpečí nedokázali Miamiové s Illinoi spolupracovat dlouho a Tonti měl, co dělat, aby zabránil tomu, aby se zase do sebe nepustili. Miamiové raději v roce 1688 opustili Fort St. Louis a vrátili se do severní Indiany.
Do roku 1700 byli všichni Miamiové zpět v Indianě. Nejvíce se jich usadilo podél horního toku řek Wabash a Kankakee, zatímco Piankašawové a Weové obsadili dolní Wabash. Patřilo jim také údolí řeky St. Joseph v jižním Michiganu, ale tam byli nyní Potawatomiové.
V roce 1701 nechal Cadillac postavit u Detritu Fort Pontchartrain a pozval sem mnoho kmenů: Miamie, Odžibweje, Potawatomie, Lišky a Sauky, Ottawy, Wyandoty, Maskouteny, Kikapůje, Illinoie a přišli dokonce i Osedžové. Přelidněná oblast byla živnou půdou pro nemoci a vzájemnou nevraživost. Miamiové si založili vesnice poblíž Detroitu v roce 1703 a o rok později začali mezi Illinii řádit neštovice, které se přenesly i na Miamie. Tou dobou začal ve vesnici v Ouiatenon na Wabash sílit vliv společnosti Midewiwin.
Napětí houstlo a v roce 1706 chtěli Wyandoti společně s několika Miamii žijícími poblíž Michilimackinac, zabránit Ottawům, aby vytáhli na Dakoty. Ottawové, ale ze zálohy zabili pět sečemů Miamiů, kteří cestovali podpořit obranu francouzské pevnosti. Následná krátká válka mezi Miamii a Ottawy si vyžádal životy 50 Miamiů a 30 Ottawů. Zmatek u Detroitu se vyhrotil Válkou Lišek a Miamiové se v té době pustili do křížku s Illinoi – Peorii.
Nešťastná francouzská strategie vedla akorát k tomu, že se začali jejich spojenci spíše obracet na Angličany. Odešli i Miamiové, tentokrát do jižní Indiany a západního Ohia (1715).
Mezi lety 1714 až 1717 řádila v údolí Mississippi neznáma epidemie (asi malárie), která způsobila Miamiům vážné ztráty. Mnoho starých náčelníků ztratilo autoritu a ti mladší chtěli spolupracovat s Brity. Aby Francouzi zabránili odlivu obchodních partnerů, postavili síť nových obchodů v Michilimackinac, La Baye, Chequamegon, St. Joseph, Pimitoui, Niagaře a Fort Chartes. Pro Miamie postavili pevnosti Miamis, Ouiatenon, a Vincennes (Fort Wayne), ale to bylo málo a příliš pozdě. V roce 1730 už většina Miamiů a Weů cestovala do britského Oswega. Britské zboží bylo navíc lepší a levnější. Nespokojenost s francouzským tovarem a cenami vyústila někdy i v násilí, jako například v roce 1734, kdy se ve Fort Ouiatenon porval nějaký Wea s francouzským vojákem. Weové pak vyloupili celý obchod. Britům stouplo sebevědomí a začali obchodovat přímo v Ohiu.
Během Války krále Jiřího (1744-48), bojovali ještě Miamiové a Weové po boku Francouzů, ale ne proti Britům samotným, nýbrž proti jejich spojencům Čikasawům. Britové úspěšně blokovali zásobování Kanady a Francouzům chybělo zboží určené spojencům. V roce 1747 se vzbouřili i tak věrní Wyandoti, kteří pak raději obchodovali s Brity. Náčelník Miamiů – Memeskia, nechal vypálit další francouzskou stanici v západním Ohiu, protože jeho lidé nedostali každoroční dary. Miamiové s Wyandoty nakonec v roce 1748 podepsali v Lancasteru smlouvu, která umožnila Angličanům postavit v Ohiu vlastní Trading post. Mingové, Delawarové a Šavani odmítli uznat francouzské nároky na zemi Ohio.
Britové se mohli radovat. Memeskia dovolil, aby se v jeho vesnici Pickawillany (Piqua) postavila stanice a osobně sem lákal za obchodem západní kmeny. Memeskiovy začali říkat „Starej Brit“. V roce 1751 přicestovali do Pickawillany dokonce i Illinoiové.
Francouzi přešli do protiútoku! Zbuntovali Piankašawy, aby napadli illinoiskou Kaskaskii a detroitské kmeny poštvali proti Pickawillany. V červnu 1752 napadlo 250 Ottawů a Odžibwejů z Michilimackinac vedených Metisem a Langladem Pickawillany a zcela ji zničili. Starej Brit – Memeskia padl a pak ho prý snědl nějaký Ottawa. Zabralo to! Francouzi ještě snížili ceny zboží, zlepšili zásobování a partneři se začali vracet. Wyandoti obnovili válku proti Čikasawům a následující léto se Miamiové, Potawatomiové a Saukové Francouzům omluvili a obnovili spojenectví. Irokézům byly vráceny wampumy potvrzující smlouvu z Lancasteru a Francouzi začali stavět napříč západní Pennsylvanii řadu pevností, které měli izolovat Ohio od Angličanů. Ti se, ale o Ohio nechtěli nechat připravit, a tak vypukla Francouzsko-indická válka (1755-63).
Samotní Miamiové se do bojů moc nezapojili. Naopak se pokusili s Brity uzavřít mír prostřednictvím George Croghana (1757), ale po útocích Šavanů a Delawarů na hranicích, odmítl zákonodárný sbor kolonie Virginie smlouvu ratifikovat. V Ohiu pak opět řádili neštovice, které postihly i Miamie. Francouzská porážka byla téměř jistá, když v září 1759 padl Quebec. Britská vojska obsadila většinu pevností včetně Vincennes, Miamis, a Ouiatenon a Miamiové se tomu nijak nebránili, snad proto, že chtěli obnovit předešlé obchodní vazby, když teď byli Francouzi pryč. Ale jaké překvapení, vítězní Britové omezili Indiánům dodávku zboží, zdražili ho, a co hůř, zrušili i každoroční rozdávaní darů, včetně dodávky střelného prachu.
Za ta léta byli Indiáni na evropském zboží už závislí a dary, které pak náčelnici rozdělovali, jim zajišťovaly určitou prestiž. Situace byla napjatá o to víc, že v Ohiu byla v roce 1762 velká neúroda a řádili tam nemoci. Mnoho lidí tenkrát naslouchalo proroku Neolinovi. Miamiové také, ale jeho učení si interpretovali v mírnější podobě. A když vypuklo Pontiakovo povstání, starali se o ochranu britských zajatců.
Potom, co se Pontiakovi nepodařilo dobít Detroit, musel ustoupit na západ a Miamiové mu dovolili, aby se usadil v severní Indianě. Pak na něj naléhali na něj, aby se s Angličany usmířil a on je nakonec vyslechl. Během těch událostí napadli Kikapujci nějakou anglickou delegaci směřující do Illinois, kterou doprovázeli Šavani. Žel během šarvátky padli i tři šavanští sačemové a Kikapujci museli poprosit Miamie, aby jim pomohli u Šavanů předložit omluvu za zabité.
Když začali Miči Malsové vstupovat do Kentucky a západní Pennsylvanie, válčili s nimi pouze Šavani a Mingové. Miamiové byli neutrální, ale ne zcela dobrovolně. V šachu je držel William Johnson, pod pohrůžkou povolání Irokézů. Do Americké revoluce se také nemíchali, ale když do Illinois dorazil se svou armádou Clark a obsadil tam všechny britské posty, nabídli mu Miamiové své služby. Ale brutalita s jakou Clark postupoval proti pro-britským Indiánům Miamie urážela. Počátkem roku 1786 bylo na dolním Wabashi už usazeno přes 400 Američanů, kteří tam pěstovali kukuřici, ze které pak pálili whisky a prodávali ji každému kdo zaplatil, včetně Piankašawů, Weů a Kikapůjů. Weové chtěli tyto Američany pobít, ale když Miamiové hledali ve Vincennes pro tento podnik podporu, místní Francouzi, Američany varovali. Ti poslali pro pomoc do Kentucky a Clark byl rád, že má zamínku vytáhnout proti Wabašským kmenům. Svolal milici a zamířil do Kaskaskie, ale jeho nadřízeny, plukovník Harmar akci odvolal.
Boj o Ohio pokračoval dál a i když došlo k několika pokusům o příměří a debatám o utváření hranice, měli hlavní slovo zbraně. Wabašské kmeny se pokusili s Američany uzavřít oddělený mír, ale v létě 1789 byli napadeni kentuckou milicí. Piankašawové a Kikapujci se pomstili přepadením amerických osad v Illinois. Vedením války se ujal Mičikinikwa – Malá želva a k němu se přidali i válečné frakce Miamiů a Šavanů. Po náčelníkovy byl pojmenován i samotný střet – Válka Malé želvy (1790-94). Malá želva byl synem miamijského bojovníka a mohykánské ženy.
Američané vyslali proti Miamiům armádu o 2 000 mužích, což byla na tehdejší poměry docela síla. Ale Malá želva se nezalekl, byl to ostřílený válečník, znalý taktiky protivníka. Byl trpělivý a vždy čekal s útokem až do chvíle, kdy byl nepřítel nejvíce zranitelný. Američanům naopak velel opilec Josiah Harmar, kterému se podařilo vypálit miamijskou vesnici na horním Wabashi. 22. října Malá želva vyčkával poblíž dnešního Fort Wayne až se k němu armáda přiblíží a pak zaútočil. Bylo to velké vítězství a ustupující Američané hlásili ve Fort Washingtonu v Cincinnati ztrátu 200 mužů.
V listopadu napadl jednu z mijamijských vesnic major John Hamtramck, ale nezpůsobil příliš velké škody. Prezident Washington nebyl na takový neúspěch zvyklý a Harmar raději rezignoval. Na jeho místo nastoupil Artur St. Clair, brigádní generál. Washington mu mimo jiné řekl: „…dej si pozor ať tě nepřekvapí…“ St. Clair shromáždil stejně velkou armádu jako jeho předchůdce a vyrazil na sever. 4. listopadu se stalo to, před čím ho prezident varoval. Malá želva překvapivě za úsvitu zaútočil a přiměl americkou armádu k panickému ústupu. Indiáni tenkrát ztratili pouze 56 válečníků, zato Američanů padlo přes 600 a 400 jich bylo raněno. Bylo to největší vítězství Indiánů nad Američany.
Washington zuřil a St. Clair se vzdal funkce velitele armády. Prezident místo něj povolal „Šíleného“ Antony Waynea. Je zajímavé, že povaha nového velitele neodpovídala jeho přezdívce. Wayne totiž nebyl žádný pruďas ani maniak, ale naopak rozvážný a cílevědomý muž. Nepřátelé na rozdíl od svých předchůdců nepodceňoval a dobře se na ně připravil. Zaprvé začal z výcvikem neukázněné armády, což mu dohromady zabralo dva roky. Za druhé začal s výstavbou sítě pevností, které směřovali k řece Maumee – srdci indiánského odboje. Miamiové ho pečlivě sledovali a na základě jeho činnosti ho pojmenovali “Černý had“, to proto, že stejně jako tento had, dokázal Wayne trpělivě čekat a v pravou chvíli zaútočit. Miamiové si moudrosti hadů vážili.
Američané měli obavu z hrozící války s Angličany a Wayneova armáda by jim chyběla. Zároveň nechtěli přijít o Ohio, proto požádali Irokéze, aby s alianci zprostředkovala mír. Irokézové se o to v roce 1792 pokusili, ale byli válčícími Indiány označení za zbabělce a americký návrh spálili v ohni. Potom vláda pověřila jednáním Johna Hardina a Alexandra Truemana. Ve stejném období jednal s Alianci pro-britský smýšlející Mohawk Joseph Brant, který povzbuzoval k válce a byl vyslyšen. Útoky na pohraničí pokračovaly, ale Wayne se nenechal vyprovokovat, na Wabašské kmeny zaútočil až sám uznal za vhodné a z pohledu Američanů udělal dobře. Vzal do zajetí mnoho žen a dětí a tím přinutil Piankašawy, Wey a Kikapůje ke kapitulaci. Wabašské kmeny se stali ve válce neutrálními a Alianci kvůli nedostatku potravin opustili Lišky a Saukové. O míru se začalo rokovat opět v roce 1793, ale jako obvykle to bylo k ničemu. V říjnu dal Wayne rozkaz k pochodu Ohiem. Malá želva napadl jednu ze zásobovacích kolon, ale to bylo vše. Američané přezimovali ve Fort Greenville.
Na jaře postavili Britové u vodopádů na Maumee, pevnost Fort Miami, která měla mimochodem podpořit indiánské povstání. Aliance se na pomoc Britů spoléhala. Wayne v červenci pokračoval v tažení a ve výstavbě pevnůstek. Jednu z nich, Fort Recovery Indiáni napadli, ale neúspěšně. Když se sešla velká válečná rada Indiánů, většina z přítomných náčelníků zatoužila po míru. Miamiové, Šavani a Wyandoti chtěli bojovat dál. Pro-míroví náčelnici požádali Mohawka Branta, aby Američany oslovil, ale ten odmítl. Tak či onak, začal lídr Aliance malá želva smýšlet umírněně a Aliance navrhla jeho odvolání. Malá želva to přijal čestně a na jeho místo nastoupil Šavan Modrý kabát, kterého upřednostnili, před Ottawou, Krocaní nohou. U Miamiů zůstal Malá želva válečným sagamore i nadále.
Nastal předvečer bitvy u Fallen Timbers. Kolik válečníků Modrý kabát měl se přesně neví. Mohlo jich být od 700 do 2 000. Samotná bitva byla tvrdá a Indiáni museli nakonec ustoupit. Spoléhali se na to, že je ochrání britský Fort Miami, ale brány pevnosti zůstali zavřeny. Byla to hořká zrada, ale samotnou válku nerozhodla prohrána bitva, nýbrž to, co dělo poté.
Wayneova armáda pak celé tři dny systematicky ničila vesnice, zásoby a pole Indiánů v celém okolí. Poté se Američané vrátili do Fort Recovery a po měsíčním odpočinku zamířili do severní Indiany. Tam ničili vesnice Miamiů na horní Maumee, kde ostavil Fort Wayne. Když si byl Černý had Wayne jistý, že se nepřátelům postaral o hladovou zimu, vrátil se do Fort Greenville a zase vyčkával.
V listopadu se Britové s Američany dohodli, že vyklidí všechny pevnosti na americkém území. Byla to dvojnásobná zrada. Indiáni se ocitli, bez živobytí i válečného proviantu, který poskytovali Britové. Nyní už neměli jinou možnost, než požádat o mír. V srpnu pak náčelnici podepsali smlouvy ve Fort Greenville a souhlasili s tím, že se až na malý kousek země na severozápadě, Ohia vzdají. Odstoupili i část jihovýchodní Indiany. Hraničáři se chopili příležitosti a vrhli se dál na západ.
Malá želva a jeho Miamiové podepsali mírovou smlouvu symbolicky jako poslední. Souhlasili, že odejdou na horní Wabash a Malá želva se usadil na Eel River. Američané si jej, jako potencionálního nepřítele začali předcházet. Pozvali jej do Bílého domu, kde mu prezident daroval osobně šavli. Této zbraně si Malá želva tak vážil, že se sní nechal i pohřbít. Z Malé želvy se nakonec stal mírovým sagamore a v nové funkci byl stejně úspěšný, jako v té předešlé. Pečlivě dbal na to, aby byla dodržována smlouva s Greenville. Nepodpořil ani válečné úsilí Modrého kabátu v roce 1801. Byl dokonce se svojí rodinou první, kdo se nechal mezi Miamii očkovat proti neštovicím. Jenže proti alkoholismu, který mezi jeho lidem bujel byl bezmocný. A že to byl obrovský problém dokazují i úřední záznamy. Z 286 Miamiů žijících v roce 1847 v Kansasu bylo 165 alkoholiků.
Po roce 1795 opustili Delawarové s Šavany Ohio a požádali Miamie o povolení usadit se na White River v Indianě. Hraničáři začali smlouvu s Greenville porušovat a nový guvernér severozápadního teritoria Harrison začal na Indiány naléhat, aby se zbavili dalších pozemků. Jeho práci usnadnili dluhy, které měli Miamiové u obchodníků za kořalku. Prodávali i Piankašawové, Weové a Illinoiové. K zármutku Miamiů prodávali i Delawaři. Harrison získal během deseti let celých 21. milionů akrů půdy v podstatě zadarmo.
V tak těžkých podmínkách se jen horko těžko dařilo Malé želvě držet lid nad vodou. A právě tehdy se začalo pralesy šířit poselství proroka Tenskwatawy o duchovní obrodě Indiánů, včetně zákazu pití alkoholu. Tekumseh dal celému hnutí politický podtext zaměřený proti Američanům a k oběma bratrů se přidávalo čím dál více bojovníků. Žel pyšný Tenskwatawa začal být agresivní a na jaře roku 1806 nechal zabít nějaké Delawary a Wyandoty, které předtím obvinil z čarodějnictví. Tím proti sobě poštval mnoho stoupenců. Reputaci si napravil až předpovědí o zatmění slunce. Jeho vesnice, která stála poblíž Fort Greenville byla opět plná. Náčelníkům se to nelíbilo, ale Malá želva dokázal své lidi držet na uzdě. V roce 1808 nechal Tekumseh se svolením Kikapůjů a Pottawatomiů přestěhovat Prorokovo město na řeku Tippecanoe v západní Indianě, záměrně poblíž vesnic Malé želvy. Když cestoval Tekumseh v září 1809 Kanadou prodali Indiáni další 3 000 000 akrů půdy. Tekumseh tyto smlouvy odmítnul uznat a hrozil zabitím všech náčelníků, kteří podepsali. V červnu jeho lidé skutečně zabili Wyandota Koženého rta. Pak nechal do Prorokova města donést zvláštní dýmku – symbol aliance ohijských kmenů. Mezitím se několik starých náčelníků, včetně Malé želvy setkalo v Brownstownu a obvinili Tenskwatawu z čarodějnictví. Po prohrané bitvě na Tippecanoe (1811) se Tekumsehův sen o velkém protiamerickém povstání rozplynul, ale přesto se svými bojovníky podpořil Angličany ve válce s USA. Dal dohromady až třetinu bývalých následovníků a v květnu je shromáždil na řece Mississinewa. Tentokrát se i přes odpor nemocného Malé želvy přidalo na jeho stranu i několik Miamiů. Když Tekumseh dobil Michilimackinac a Detroit začalo útoku na hranicích přibývat. Když nakonec 70. letý Malá želva zemřel většina Miamiů neváhala a bojovala s Tekumsehem.
Díky velké schopnosti guvernéra Harrisona a ještě vetší neschopnosti britského generála Prostora byli Angličané a s nimi vlastně i Indiáni poraženi. Tekumseh padl a s ním i indiánský odpor.
V červnu 1814 byla ve Fort Greenville podepsaná druhá smlouva. S Piankašawy se jednalo odděleně v Portage Solux o rok později. Harrison briskně využil své převahy a v roce 1816 vyjednal s Wey a Kikapůji další odstoupení půdy. O dva roky později je připravil o více země. Ve stejném roce (1818) se „věnoval“ i Piankašawům, kteří se řekli rezervace na Wabash River. V říjnu se domluvil s Miamii a Wey o prodeji 6 000 000 akrů v Indianě. Devatenáct náčelníků dostalo oddělené parcely. V roce 1820 odešli z Indiany do Missouri Weové. Poslední Piankašawové žili v Illinois do roku 1828 a několik Weů v Indianě do roku 1832. Nakonec dostalo 150 Piankašawů a 330 Weů 160 000 akrů v jihozápadním Missouri. Tam sousedili s Kikapůji a Delawary. Ačkoli se tyto národy obvykle dobře snášely, zde se začaly hádat kvůli nějakým starým nedorozuměním. Válce nakonec zabránili Američané.
Mezitím Miamiové v Indianě museli prodávat další pozemky. V roce 1840 prodali posledních 177 000 akrů a pak museli odejít do Kansasu, tedy krom tlupy sačema Meshingomesia.
7. října 1846 se 555 Miamiů přepravilo k řece Marais de Cygnes ve východním Kansasu, kde poblíž sídlili i Piankašawové, Weové a Prériové. Ten zbytek Miamiů, co zůstali v Indianě se různě smísil s místním obyvatelstvem. O půdu nakonec přišel díky pozemkovým spekulantům i Meshingomesia. V roce 1879 zrušili úřady Miamiům v Indianě kmenové postavení.
V Kansasu žilo v roce 1840 celkem asi 1 000 Miamiů. V roce 1854 se Piankašawové, Weové, Kaskaskiové a prériové domluvili, že se spojí budou jedním kmenem. Během Občanské války pak raději utekli do Oklahomy, kde si koupili asi 6 000 akrů půdy do Oklahomy nakonec odešli i ostatní Miamiové.
Spojenectví s Peorii skončilo v roce 1950. Miami Tribe of Oklahoma nikdy svůj statut kmene neztratili. A to je vše.
