Menominiové patřili společně s Winnebagy a Odžibweji k největším národům Wisconsinu a Horního Michiganů. Zmíněný kraj obývali už od nepaměti. Vesnice stavěli na březích řeky Menominee, která tvoří hranici mezi severovýchodním Wisconsinem a Horním Michiganem. Ve minulosti žili ve Wisconsinu Dakotové i Šajeni.
Když v roce 1667 Menominie kontaktovali francouzští obchodnicí, neváhali, chopili se příležitosti a rozšířili svá loviště na západ. Ještě více území zabrali, když v roce 1701 přemohla algonkinská aliance Ligu Irokézů. Uprchlické kmeny postupně Wisconsin opouštěli a místní Winnebagové téměř vymřeli, takže Menominiové mohli v klidu zaplnit prázdné prostory. Za dob největší moci ovládali střední Wisconsin až k Milwaukee. Bylo to téměř 10 milionů akrů půdy. Během kolonizace přišli skoro o všechno, ale i přes všechny pokusy o jejich vypuzení z Wisconsinu se tam udrželi až do dnes.
Co se týče populace, nikdy nepatřili mezi velké národy. Optimisté tvrdí, že jich bylo kolem čtyř tisíc, ale zdá se, že rozumný odhad bude tak dva tisíce. Byli na tom stejně jako například Noquetové, Kitčigameové, Assegunové a Munduové, ale na rozdíl od nich přežili. Kvůli nemocem a válkám zůstalo Menominiů v padesátých letech 17. století 400. Potom se národ začal pozvolna regenerovat. V roce 1736 jich bylo 850, v roce 1764 -1 100 a v roce 1806 – 1 350. Vládní komisař pro indiánské záležitosti v roce 1829 nadšeně tvrdil, že Menominiů je 4 200, ale tento údaj byl velmi zkreslený, protože do počtu zahrnul i sousední kmeny. Sčítaní lidu z roku 1854 ukázalo, že Menominiů žije v sedmi vesnicích, 1 930. Potom opět jejich populace klesla na 1 400, a to se počítali míšenci. Pak se to zlepšilo. V roce 1937 Úřad oznámil, že Menominiů je 2 221 a v roce 1957 – 3 720.
Výraz Menomini, či Menominee pochází z jejich vlastního jazyka a znamená „Dobré semeno“, nebo „Lidé divoké rýže“. Jiná jména: Folles Avoines (Francouzi), Folsavoins (Francouzi), Kagi (Winnebago), Malhomini, Malouminek, Mendmene, Mineamie, Nation de la Folle Avoine (Francouzi), Nepaming, Omanomini (Odžibwejové) a pro jejich světlou kůži jim Evropané říkali Bílí Indiáni.
Podkmeny: Kakanikone Tusininiwug, Kakapakato Wininiwuk, Kipisakia Winiwiwdk, Manitowuk Tusininiwug, Mato Suamako Tusininiu, Minikani Wininiwuk, Misinimak Kimiko Wininiwuk, Muhwao Sepeo Wininiwuk, Namao Wikito Tusiniu, Nomakokon Sepeo Tusininiwug, Okato Wininiwuk, Pasatiko Wininiwuk, Powahekune Tusininiwug, Suamakosa Tusininiu, a Wiskos Sepeo Wininiwuk.
Tlupy v 19. století: Aiamiqta, Aqkamot, Keshok (Keso), Le Motte, Manabusho, Ohopesha, Oshkosh, Peshtiko, Piwaqtinet, Shakitok, a Shununiu (Shunien).
Vesnice: Fort Howard (Green Bay), Keshena, Menominee, Milwaukee, Neopit, a Tokaunee.
Menominiové bývají řazení mezi kmeny Východní lesní kultury. Nosili podobné oblečení jako Odžibwejové, to znamená dlouhé jelenicové legíny s bederní rouškou. Vlasy mývali dlouhé, zdobené kůží nebo peřím. Kvůli podnebí ve kterém žili nemohli pěstovat kukuřici, tak sbírali divokou ryži, která byla pro ně tak cenná, že se podle ní i jmenovali. Rádi lovili a rybařili.
V létě žili ve velkých vesnicích, které tvořili pravoúhlé domy, ale v zimě se rozdělili do rodinných tlup, které pak žili v loveckých táborech. Když se ve Wisconsinu začalo v padesátých letech sedmnáctého století válčit, museli vesnice opevňovat. Rody byly řízeny patrilineárně. Každý rod měl svůj totem a byl rozdělen na dvě poloviny. Jedna se starala o společenské a druhá o obřadní záležitosti. Národ neměl jednotnou politickou organizaci a rody se staraly samy o sebe. To se změnilo příchodem uprchlíků a válkou. Vznikla kmenová rada, která zpravovala občanské věci a během války povolávala válečného sagamore. Obchod s kůžemi změnil i hospodářský systém Menominiů, místo na sklizeň rýže se soustředili na lov bobrů. Američanům říkali Dlouhé nože.
To, co Menominie činilo výjimečné, byla schopnost přežít mezi tak mocnými sousedy jako byli Dakotové, Odžibwejové a Winnebagové. Až na výjimky se s nimi snažili udržovat přátelské vztahy. Francouzští jezuité u nich neměli úspěch, oslovili je až Františkáni v roce 1831. V roce 1855 byla více než jedna polovina kmene římskokatolického vyznání. Mnoho lidí zůstalo této víře věrno, ale další navštěvují Presbyteriány nebo Assembly of God Churches. Tradičně bývá udržováno i náboženství Velkého bubnu. Mezi historický známé náčelníky patří: Tomah, Oshkosh a Grizzly Bear.
Jak říká tradice Menominiů, stály jejich první vesnice na severu kolem Sault Ste. Marie a Michilimackinacu. Před příchodem Evropanů, pravděpodobně v 15. stol., se museli kvůli Odžibwejům a Potawatomiům přestěhovat k řece Menominee. První Francouz, který se s nimi setkat byl Jean Nicolet, a to v roce 1634 při své cestě za Winnebagy do Green Bay. Když se sem v roce 1639 opět vrátil, všiml si, že Menominiové a Winnebagové žijí v sousedství. Třicet let stabilního rozložení sil ve Wisconsinu narušili uprchlíci z Východu. U Sault St. Marie se usadili Odžibwejové. Invaze narušila pokojný život Menominiů a Winnebagů a navíc zatáhla do války vzdálené Dakoty. Samotní Menominiové rozpoutali někdy kolem roku 1658 tzv. Jeseteří válku. Menominiové postavili na stejnojmenné řece hráz, ve které uvízli jeseteři táhnoucí do jezera Michigan, aby se tam třeli. Žel na těchto rybách byli závislí i Odžibwejové žijící po proudu, proto vyzvali Menominie, aby hráz odstranili. Ti odmítli, a tak Odžibwejové zaútočili na jejich vesnici. Menominiové pak provedli protiútok a požádali o pomoc Lišky, Sauky, Potawatomie a Noquety.
V roce 1665 navštívili Green Bay po dlouhé době další Francouzi, obchodník Nicolas Perrot, jezuita Claude-Jean Allouez a čtyři další Francouzi v doprovodu Huronů a Ottawů. Od té doby, co tu byl Nicolet se mnoho změnilo. Alluez zaznamenal, že Menominiů je méně než čtyři sta a Winnebagové jsou na tom ještě hůře.
Následující třináctiletý mír vedl k tomu, že se region opět stabilizoval. Perrot nechal v La Baye (Green Bay ) postavit v roce 1667 obchodní stanici a o dva roky později přišli misionáři. Jezuité navštívili i Menominie, ale svou pozornost věnovali převážně Huronům a Ottawům. Menominiové se prozatím drželi původní víry. Obchod s kožešinami se v Green Bay rozběhl naplno a z Menominiů se stali komerční lovci. Kvůli konkurenci to začalo opět mezi kmeny vřít, ale prozíraví Perrot, se dobře vyznal v indiánské mentalitě a včas dokázal rivaly usmířit. Všichni byli nakonec spokojeni a Menominiové s Winnebagy mohli přežít. Francouzi také pomohli uzavřít mír mezi Menominii a Odžibweji. Jenže Menominiové a Odžibwejové vedení náčelníkem Achiganaganem se na Francouze naštvali, protože ti uzavřeli dohody i s Dakoty. V hněvu zabili dva obchodníky na poloostrově Keweenaw (1682). Francouz Daniel Dulhut Achiganaganu společně s několika jeho muži zadržel a chystal se je potrestat. Jenže tím by si rozhněval odžibwejské spojence, a to nechtěl. Achiganaganu a Odžibweje propustil, zatímco Menominie popravil. Je jasné, že Menominiové byli rozezlení, ale na válku neměli dost sil. Francouzi po skončení Bobří války, kdy poklesly ceny za kůže, pak uzavřeli obchodní středisko v Green Bay. Menominiové společně s Winnebagy také odmítli pozvání do Detroitu, kde se soustředilo mnoho algonkínů a ani nejevili zájem o obchod s Angličany.
Tak či onak se Menominiům začalo blýskat na časy. S odchodem uprchlíků byl ve Wisconsinu opět klid. S Dakoty a Odžibweji neválčili a tak se mohli opět věnovat lovu a sběru rýže jako za starých časů. Opět zesílili. Žel klidu si neužili moc dlouho, protože u Detroitu začali válčit Lišky s Francouzi. Lišky byli nuceny ustoupit zpět do Wisconsinu, odkud pokračovali v útocích proti Francouzům a jejich spojencům. Válka Lišek byla více méně i občanskou válkou, protože do ní byli vtaženy mnohé okolní kmeny. Menominiové byli zpočátku neutrální, nabídku Lišek ke spolupráci odmítli, ale uvažovali, že by se spojili s Francouzi, a tak se i stalo. Během zimy 1729 vyrazila válečná společnost Menominiů, Winnebagů a Odžibwejů proti Liškám a zaútočila na jednu z jejich vesnic, kde pobili přes osmdesát válečníků a do zajetí vzali sedmdesát žen a dětí. Lišky podnikli odvedu a pronásledovali Winnebagy až do jejich opevněné vesnice na Fox River. Vesnice útoku odolala a tak ji Lišky začali obléhat. Tenkrát došlo k podivné události. Winnebagové chtěli Lišky uchlácholit tím, že zabili dva Menominie, kteří tam měli manželky a jejich bezhlavá těla hodili za hradby. Lišky to však neuspokojilo a pokračovali v obléhaní. Winnebagům na pomoc spěchali Francouzi v doprovodu třiceti čtyř Menominiů a Lišky ustoupili.
Do druhé Války Lišek se Menominiové zapojili také a většinou doprovázeli francouzské jednotky. Když bylo jasné, že jsou Lišky na pokraji vyhubení, žádali Menominiové s Winnebagy na poradě v Montrealu (1737), aby byla Liškám udělena milost. Přesto Lišky Menominiům nikdy neodpustili a mezi oběma národy panovalo stále nepřátelství.
Po válce se stali Menominiové hlavními francouzskými spojenci a jelikož se jim dařilo, rozšířili svá loviště do středního Wisconsinu, odkud byli vyhnáni Saukové a Lišky. Také mohli lovit na územích Dakotů a Odžibwejů, kterým to nevadilo. Jediné nebezpečí hrozilo ze strany Lišek a Sauků.
Během Války krále Jiřího (1744-48) Menominiové společně s Winnebagy, Saulteur a Mississauga Odžibweji, Illinoii, Potawatomii a Wyandoty chránili před Angličany Quebec, ale tam nebojovali, protože k hlavním střetům docházelo jinde. Anglie úspěšně blokovala přísun francouzského zboží do Kanady, takže Indiánům byla omezena hmotná podpora. Menominiové se v roce 1746 společně s Odžibweji, Potawatomii, a Maskouteny pustili do Peoriů a ve stejný rok společně s Winnebagy napadli Missourie.
Menominiové pomohli Francouzům ve Francouzsko-Indiánské válce (1755-63) a bojovali u Fort Duquesne, Fort Oswego, Fort William Henry a pomáhali bránit Quebec. Cena za pomoc však byla hořká! Během roku 1557 se bojovníci od Velkých jezer se během obléháni Fort William Henry nakazili neštovicemi, které pak během zimy zanesli i do svých vesnic. Menominiů přežilo jenom osm set. Nemoci a rostoucí francouzská nabubřelost začala Menominiům vadit. Během zimy 1759 Menominiové v Green Bay proti Francouzům povstali a zabili dvacet dva vojáků. Menominiové, ale své vzpoury litovali a poslali do Montrealu sedm účastníků rebelie k potrestání. Tři z nich byli popraveni, či zbičování (zápisy jsou nejasné) a čtyřem dalším bylo odpuštěno. Menominiové pak pomáhali hájit Quebec až do jeho pádu v září 1759.
Když se vlády v Severní Americe ujali Angličané, přejmenovali Fort La Baye v Green Bay na Fort Edward. Menominiové se brzy s bývalými nepřáteli dohodli na spolupráci. Menominiům se Angličané tak líbili, že jim byli naprosto oddáni. Nezapojili se do Pontiakova povstání, ale naopak poslali Angličanům wampumové pásy informující o jejich naprosté oddanosti. Menominiové pomohli Ottawům zaplatit výkupné za britské vězně, které ve Fort Michilimackinac drželi Odžibwejové.
Ve snaze uzavřít velkou protiamerickou koalici, spojili Britové v roce 1778 Menominie s Odžibweji z Michilimackinac. Ti se pak s Liškami, Sauky, Potawatomii, Dakoty a Winnebagy snažili dobyt St. Louis, ale neúspěšně. Britský činitel v Detroitu, Simon De Peyster chtěl Menominee zapojit i do války o Ohio, marně však. Zda se ale, že v bitvě u Fallen Timbers několik Menominiů bojovalo, ale jen kvůli válečnické cti.
Po prohrané válce Britové uznali, že západní hranici Spojených států bude řeka Mississippi. Přesto Britové ovládali severní Jezera a severní Wisconsin. Američané okupovali Michilimackinac, ale obchod s kůžemi zatím ovládali Kanadští Britové.
Menominiové se vyhnuli vleklé válce mezi Odžibweji a Dakoty, což samo o sobě bylo pozoruhodné, protože žili přímo mezi znepřátelenými stranami. Sami se starali o lov, což nebylo tak jednoduché. Okolí Green Bay bylo docela zpustošené a zvěř se zde nestačila ještě zregenerovat. Lovci museli cestovat za zvěří více do vnitrozemí, někdy až k řece Milwaukee. Jelikož to nebylo tak daleko od Ohia, zapojili se někteří válečníci do Tekumsehovy války. Pomohli Britům během Války roku 1812 dobýt americkou pevnost Prairie du Chien. V srpnu roku 1814 společně šedesáti britskými vojáky, šedesáti Kanaďany, pět seti Winnebagy, Sauky, Dakoty, Ottawy a Odžibweji dobili Fort Michilimackinac.
Američané se objevili v Green Bay v roce 1815 a navázali na to, co před tím započali Francouzi s Angličany a Menominiové se tomu přizpůsobili. V březnu roku 1817 podepsali v St. Louis s Američany mírovou smlouvu. Neměli být připomínaný staré křivdy.
Ve svém deníku z cest po horní Mississippi v roce 1804 si Zebulon Pike zaznamenal, že Menominiové jsou pokojní lidé žijící v míru se sousedy, což ale nebyla úplně pravda. S Liškami se stále nesnášeli a jak Američané postupovali od St. Louis na sever, hnali Lišky před sebou, a ti pak museli narazit na Menominie, nebo Dakoty. Po roce 1815 se Menominiové spojili s Dakoty a často proti Liškám vyráželi společně.
Američané na rozdíl od Francouzů, nebo Britů chtěli Wisconsin osídlit. Tekumseh je kdysi před tím varoval, ale oni nevěřili. Paradoxně to začalo v New Yorku v roce 1821. Tamní pozemkoví spekulanti připravili Irokéze o většinu pozemků a politický tlak vlády je nutil k odchodu. Menominiové nakonec povolili a v roce 1822 dali povolení k prodeji nějakých pozemků. Na nich pak vláda usadila Stockbridgee (Mohykáni), Brothertony (Delawaři a Algonkíny z Nové Anglie). Munseeové a Oneidové sem přišli v roce 1824. Menominiové za zmíněné pozemky nedostali nikdy řádně zaplaceno. Později (1831) prodali za 285 000 dolarů další tři miliony akrů půdy.
Mezitím se horní část Údolí Mississippi stalo válečnou zónou. Indiáni válčili s příchozími Američany a proto vláda navrhla, aby se indiáni sešli s jejími zástupci v Prairie du Chien. K jednání došlo v srpnu 1825 a sešli se tam Menominiové, Odžibwejové, Lišky, Saukové, Iowové, Dakotové, Winnebagové, Ottawové a Potawatomiové. Obě strany se dohodli na nějakých hranicích a válka na dalších dvacet pět let ustala. Pak se hraničáři posunuli opět na sever, do severního Illinois a jižního Wisconsinu.
Nějací Menominiové pomáhali Američanům během Války Winnebagů (1827), ale to byla jenom kratičká epizoda. Mezikmenové války pokračovaly dále a vláda se opět pokusila o smír, jenže bylo to ještě horší. V roce 1830 válečná společnost Menominiů a Dakotů zabila patnáct náčelníků Lišek, kteří cestovali na setkání s Američany v Prairie du Chien. Odplatou zabili Lišky dvacet šest Menominiů během Války Černého jestřába (1832). Menominiové sloužili v armádě jako zvědové a podíleli se na vystopování samotného Černého jestřába. Později se Menominiové mstili za smrt svých lidí zmasakrováním Sauků, vězněných v Prairie du Chien.
Přestože Menominiové Američanům dost pomohli, byla to medvědí služba. Vláda na ně stále tlačila, aby prodali více země. V roce 1831 se sešli zástupci obou stran v Green Bay a Menominiové se prodeji dlouho bránili. Nakonec náčelník Grizzly i jiní smlouvu podepsali. A to byl jen začátek. V září 1836 došlo k dalšímu jednání v Cedar Point a Menominiové se vzdali dalších 4.2 milionů akrů půdy včetně pozemků v Horním Michiganu za 620 000 dolarů. Nakonec náčelník Oshkosh a ostatní Menominiové souhlasili, že opustí svou půdu ve Wisconsinu výměnou za 600 000 akrů rezervace na Crown Wing River v Minnesotě.
Bylo to skvělé místo pro život, jenže se nacházelo ve válečné zóně, kde se střetávali Dakotové a Odžibwejové. I když Menominiové žili s oběma kmeny v přátelství, Oshkosh odmítl své lidi na horkou půdu přivést. Odmítli vůbec opustit Wisconsin. Pro vládu to byl problém, protože se Wisconsin stal jedním ze státu Unie a jeho ústava zakazovala, aby v něm žili Indiáni bez amerického občanství. Oshkoshova trpělivost a tvrdohlavost se vyplatila. Vláda byla donucena Menominiům zřídit rezervaci, a tak se stalo v květnu roku 1854. Jsou jediným původním wisconsinským kmenem.
Konečná smlouva se Spojenými státy byla podepsána v roce 1856. Indiánům byly vyhrazeny dva okresy. Jeden pro Stockbridge z New Yorku a druhy o velikosti 235 000 akrů (méně než 3% původních pozemků) pro Menominie. Později u sebe nechali malou skupinu Potawatomiů. Vlastní rezervace jim však klid nezajistila. Američtí obchodníci dychtili po stavebním dříví, kterého bylo v rezervacích mnoho. Bylo dohodnuto, že kmen dá vládě k dispozici 350 čtverečních mílí lesů na White Pine.
Obchodníci začali zemi plundrovat. Docházelo k mnoha podvodům a krádežím. Už se zdálo, že Menominiové dospějí na pokraj úpadku, ale v roce 1872 si nechali postavit vlastní pilu. Dál statečně bojovali s americkou konkurenci. Když byly stromy v zemi téměř vykáceny, Američané odešli. Menominiové zřídili v roce 1908 vlastní program těžby, který měl zajistit příjem i budoucím generacím. Podnik uspěl a stal se hlavním zdrojem příjmů. V roce 1955 měli v bankách nastřádáno přes 10 000 000 dolarů.
Vláda házela Menominiům formou právních omezení klacky pod nohy, ale oni se stejnou cestou bránili. V soudním procesu vyhráli za obchodní podvody na spáchané na jejich kmeni odškodné v celkové výši 9.5 milionů dolarů. Je nabíledni proč vláda krátce na to, v roce 1961 zrušila Menominiům statut kmene. Rezervace se stala hrabstvím a kmenové podnikaní zatížili daně. Menominee se jakoby přes noc stali jedním z nejchudších kmenů v Americe. Aby mohli zaplatit další daně, museli prodat půdu na březích jezera. Statut kmene jim vláda obnovila opět v roce 1973.
