Země mezi řekami Housatonic a Connecticut v západním Connecticut byla jejich domovem. Někdo tvrdil, že Mattabesiků bylo kolem dvaceti tisíc, ale střízlivější odhad bude deset tisíc. I to je na indiánský kmen slušné číslo. Před příchodem anglických osadníků do Plymouth v Massachusetts, což byl rok 1620, obývali Mattabesikové šedesát vesnic. Ještě před tím se Novou Anglií a Kanadským Maritimes přehnali tři strašné epidemie a Mattabesiků zůstalo jen pět tisíc.
Po Válce Pequotů (1637) vládl v Connecticut zmatek. Několik poražených kmenů se smísilo s Mohegany, ale většinou se rozdělili do malých tlup a odešli do údolí Housatonic, kde se smísili s Paugussetty. V roce 1700 zůstalo v Connecticut méně než tisíc původních obyvatel a zemi ovládli osadníci. Mattabesikové tenkrát vlastnili asi 500 000 akrů půdy, ale ne na dlouho. Podvody, nemoci, války a stěhování způsobilo, že Mattabesiků zůstalo jen sedmdesát sedm. Vlastnili 1700 akrů půdy v malinkých rezervacích Golden Hill, Turkey Hill, Naugatuck, a Schaghticoke.
V současné době uznává rezervaci Golden Hill a Schaghticoke pouze stát Connecticut, federální úřady nikoli. Golden Hill v Trumbull (Connecticut) je vůbec nejstarší indiánská rezervace ve Státech. V roce 1979 dostalo sto dvacet Paugusettů povolení koupit 108 akrů půdy poblíž Colchester v Connecticut. Rezervace Schaghticoke (Místo vodního přítoku) má 400 akrů a nachází se blízko Kentu v Connecticut. Žije v ní tři sta padesát lidí, kteří jsou směsicí původních mattabesických podkmenů. Potomci Mattabesiků také žijí mezi Stockbridgey a Brothertony v severním Wisconsinu.
Mattabesikové patří do algonkínské jazykové rodiny. Všechny podkmeny mluvili jazykem Quiripi nebo Wampano. Tento jazyk zněl podobně jako řeč Metoaků z Long Islandu, nebo Wappingerů z dolního Hudsonu.
Podnárodů Mattabesiků:
Hammonasseti – ústí řeky Hammonasset. Vesnice – Pashesauke, Pataquasak, Pattaquonk, Pocilaug.
Massakové – Simsbury a Canton. Vesnice – Massaco, Weataug.
Menunkatukové – pobřeží Guilfordu. Vesnice – Menunkatuc.
Paugussetti – (Pangusset, Paugasuck, Paugeesukq) – východní břeh řeky Housatonic severně od Waterbury. Vesnice – Capage (Cupheag, Cuphege), Mattituck, Meshapock, Metichawon, Naugatuck, Paugussett, Squantuck, Wepowaug (Woronock).
Peaquanokové – (Pauquanuch, Pisquheege, Poquannuc, Poquaunnuch) – západní břeh řeky Housatonic, severně od Danbury. vesnice – Aspetuck, Pequannock, Pisquheege, Ramapo, Sasqua (Sacoe, Sahwoke), Saugatuck, Titicus, Uncowa (Uncaway, Uncoma, Unkawa).
Podunkové – východní břeh řeky Connecticut, poblíž Windsdoru. Vesnice – Appaquag, Hockanum, Namaroake, Naubuc, Newashe (Nawaas), Peskantuk (Peskeomskut), Podunk, Scanticook (Scantic, Skaticook).
Poquonokové – západní břeh řeky Connecticut, poblíž Windsdoru.
Mattabesikové vlastně ani nebili kmenem v pravém slova smyslu. Bylo to spíše sdružení mnoha malých národů a vesnic, které sdílely společný jazyk, kulturu a oblast ve které žili. I jméno Mattabesik je odvozeno od jedné z těch vesnic, která stála na břehu řeky Connecticut poblíž dnešního Middletownu. Náčelnictví bylo dědičné a samotný sačem mohl mít autoritu i nad několika vesnicemi. Mattabesikové neměli jednotnou politickou strukturu, což je pro většinu algonkinských kmenů typické. Výjimkou byly pouze vysoce organizovaní Narragansetti, Pequoti, Mohykáni a Powhatáni. Ostatní algonkíni to nepotřebovali, ale v případě nouze dokázali spolu úzce spolupracovat. Tak to bylo i s Mattabesiky. Největší problémy nastaly až s příchodem Evropanů. Kolonisté tomuto svobodnému uspořádání nerozuměli a vesele uzavírali smlouvy s jednotlivými náčelníky a vesnicemi, a pak se divili, že ostatní takové úmluvy nedodržují.
Mattabesikové byli zemědělci pěstující kukuřici, ořechy a fazole na polích v říčních údolích. Samozřejmě lovili a rybařili. Byli odborníky na výrobu speciálních wampumů, se kterýma úspěšně obchodovali.
Díky krytí, které jim poskytl Long Island se Mattabesikové osobně setkali s Evropany až v roce 1610. Těmi prvními byli holandští obchodníci z Nového Nizozemí (Hudson Valley, New York). Na březích Nové Anglie se setkali s Paugussetty a Peaquanoky u ústí řeky Housatonic. Holanďané Mattabesiky kontaktovali a brzy se obchod rozběhl podél celého dolního toku Connecticut. V roce 1622 postavili Holanďané poblíž dnešního Hartfordu, obchodní post, který měly navštěvovat všechny kmeny z Connecticut. Pequotům se tenhle nápad nelíbil, sami totiž chtěli mít obchodování pod kontrolou a proto blízko střediska napadli nějaké Mattabesiky. Holanďané jim na to zajali náčelníka a žádali za něj výkupné. Jenže sotva jej dostali, sačema zabili. Pequoti na oplátku vypálili holandský Trading post a Holanďané se je už potom neodvažovali obcházet.
Dobře organizování Pequoti se dali ihned do práce. Ještě týž rok vytáhli proti Narragansettům a ovládli západní Rhode Island. Tak drželi tohoto mocného rývala dál od Holanďanů. Potom si na Long Island podrobili Metoaky a převzali kontrolu nad obchodem s wampumy. V Connecticut si podmanili i několik vesnic Nipmuků a Mattabesiků. Zatímco se Pequoti věnovali domorodcům, Holanďané se museli soustředit na anglické kolonie ve východním Massachusetts. V roce 1627 navštívili Holanďané Plymouth a uzavřeli s místními smlouvu, která zaručovala holandský obchodní monopol podél jižního břehu Nové Anglie a Connecticut. Dohoda platila jenom tři roky. Poté se v Massachusetts usadili mnohem agresivnější Puritáni, kteří smlouvu ignorovali a v roce 1633 postavili Boston. Ten ležel přímo naproti holandskému středisku ve Windsdoru. Tam nakonec skončila většina úlovku, které měly patřit Holanďanům.
Holanďané se obrátili na Pequoty a oficiálně od nich koupili půdu, která ve skutečnosti patřila Mattabesikům a postavili na ní opevněné obchodní středisko, House of Good Hope. V roce 1635 vybudovali pevnost i Angličané. Jmenovala se Saybrook a stála při ústi řeky Connecticut. Pak začali Angličané kolonizovat samotný Connecticut. Mnoho Mattabesiků v tom vidělo skvělou příležitost, jak se zbavit Pequotů. Paradoxně stejně uvažovali i Pequoti-Mohegani. Vše vyvrcholilo Válkou Pequotů. Dříve než začali řinčet zbraně, ale udeřili neštovice. V roce 1633 se nemoc prohnala mezi národy východního Massachusetts a pokračovala přes Novou Anglii a v roce 1634 se zastavila v Connecticut. Pak začala samotná válka útokem Pequotů na anglické osady v Connecticut.
Jelikož byli Pequoti oslabení neštovicemi a odchodem Moheganů, podmanili si dalších dvacet šest kmenů, aby obnovili svou původní moc. V květnu roku 1637 zničila válečná společnost Angličanů, Moheganů a Narragansettů, pod vedením kapitána Johna Masona, hlavní vesnici Pequotů, Mystic a zmasakrovala tam sedm set lidí. Po této tragedii se mnoho Mattabesiků, Metoaků a Nipmuků spojilo dohromady a vyhnali Pequoty z domovů. Pequotové prchli k Holanďanům na Hudsonu. V červnu honil Mason a Mohegani velkou skupinu Pequotů, která se skryla ve vesnici Peaquannokoků, Sasqua (Fairfield, Connecticut). Mezi Pequoty byl i sačem Sassakus. Mason a jeho lidé vesnici, která ležela v močálu obklíčili. Poté se začalo vyjednávat a dvěma stovkám Peaquannokoků (převážně ženy a děti), bylo dovoleno odejít. Ačkoliv si byli Pequoti jistí tím, co je čeká, nevzdali se!
V bitvě padlo na dvacet válečníků. Sassakusovi se podařilo s dalšími šedesáti uprchnout k Mohawkům. Jenže ti využili příležitost, jak se Angličanům zavděčit a Sassakuse zabili. Jeho hlavu poslali do Hartfordu. Pequotové v další rozhodné bitvě prohráli a kapitulovali. Mattabesikové z toho měli radost, ale neuvědomili si, že výměnou pánu spadli z bláta do louže. Hned po válce začali Angličané osidlovat celé údolí Connecticutu a západní břeh Long Islandu. Mattabesikové, Paugussetti a další brzy shledali, že to s Pequoty nebylo až tak zlé.
Narragansetti přepadli východní konec Long Islandu a podrobili si Metoaky s přáním ovládnou obchod s wampumy. Ale více nebezpeční byli Mohegani, kteří se spojili s Angličany a začali uzurpovat Mattabesiky s Nipmuky a donutili je platit tribut. Aktivity Moheganů polekaly dokonce i Narragansetty, kteří se v roce 1640 spojili s Tunxisy a Pokumtuky, aby tak posílili svojí obranyschopnost. Mezitím se do sporu dostaly i anglické kolonie. Došlo k rozporům mezi Puritány a stoupenci Rogerse Williamse. Puritánské kolonie v Connecticut a Massachusetts se spojili s Novou Anglii a Williams na Rhode Island byl osamocen. Puritány podporovali Mohegani a Williamse Narragansetti. Narragasetti na Mohegany zaútočili, ale v bitvě u Shetucket byli poraženi.
Mohegani ovládli jižní Novou Anglii a chránili anglické kolonie v Connecticut, které se mohli nerušeně rozrůstat. Mattabesikové byli bezmocní, ale i tak se někteří jejich válečníci připojili k Wappingerům a bojovali proti Holanďanům. Wappingerové svojí válku prohráli a Mattabesikové se museli rozhodnout, zda se spojí s Angličany, nebo Mohegany, aby vůbec přežili. Massakové se rozhodli podřídit Moheganům (1654) a platili jim tribut. Nakonec se s Mohegany smísili a jejich zemi zabrali Angličané. Několik mattabesických tlup se zkusilo v Massachusetts spojit s Pokumtuky, kteří tou dobou válčili s Mohawky, takže jim pomoc přišla vhod. Mohawkové nakonec donutili Pokumtuky opustit Connecticut a s nimi ustoupilo i mnoho Mattabesiků, kteří se nakonec připojili k Abenakiům v Nové Anglii.
Jiní Mattabesikové z Connecticut přestali bojovat a ustoupili před kolonisty na západ do údolí Housatonic. Nebyla to nijak hromadná emigrace, spíše odchod maličkých rodinných tlup, které se rozptýlili a mnohé z nich se smísili s Paugussetty na řece Housatonic. Byla to drsná oblast, které si kolonisté zatím nevšímali. Jiné tlupy se smíchali ve Farmingtonu s Naugatuky. Po roce 1637 se anglické kolonie rozšířili a obsadili zemi Paugusettů a Peaquanoků při ústí řeky Housatonic. V roce 1658 zabrali osadníci z Fairfieldu a Stratfordu tolik země, že nakonec Peaquanokové museli poslat zákonodárnému shromáždění v Hartfordu protestní petici, v niž žádali, aby jim byla přidělena vlastní půda. Následující rok založili úřady Golden Hill, historicky první indiánskou rezervaci.
Na Válce krále Filipa (1675-76) se Mattabesikové nepodíleli, tedy až na pár Podunků, kteří proti Angličanům zbraň pozvedli. Mattabesikové udělali dobře, protože Angličané některé z rebelských kmenů úplně vyhladili. I tak zbylo Mattabesiků v roce 1680 pouze tisíc. Jedna polovina z nich, se stala součástí sdružení kmenů Housatonik (Paugussetti, Peaquanokové, Potatukové a Weantinokové). Zákonodárné shromáždění jim v roce 1680 vyhradilo 100 akrů rezervační půdy. Na nich vznikly rezervace Coram Hill a Turkey Hill, které obývali Paugussetti. Tři malé rezervace obývané smíšenou populací Mattabesiků se nacházeli poblíž Farmingtonu. Weantinokové společně s Potatukuky byli jediní, kdo ještě ovládal původní území.
Během dalšího století přišli Mattabesikové skoro o všechno, co jim patřilo, včetně rezervací. Mnohokrát se to stalo proti jejich vůli a i když byly některé smlouvy uzavřeny ‚legálně‘, byly okolnosti jejich podpisu více než podezřelé. Často svojí roli sehrála kořalka. První to pocítili Pequannokukové a Paugussetti od ústí řeky Housatonic. Mezi lety 1680 a 1750 zažili obyvatelé rezervace Golden Hill tolik šikany, že rezervaci raději opustili. Někdo odešel na sever do Lonetown a někdo zase k Ramapoům do stejnojmenných hor v New Jersey. Paugussettům se rezervace Coram Hill nelíbila, protože zde nebyla vhodná půda pro zemědělství, a tak ji v roce 1714 prodali nějakému osadníkovi. V Golden Hill byla země kvalitnější a do roku 1760 tam stále žili ještě čtyři rodiny, které své domovy nehodlaly opustit, ale rezervace jako taková zanikla. V roce 1763 ji obsadili osadníci a zničili v ní všechny wigwamy. Zůstaly už jenom dvě rodiny. Valné shromáždění kolonie Connecticut zvažovalo, co dál. Po několika zamítnutých návrzích bylo konečně v roce 1765 rozhodnuto, že se Paugussettům vrátí 80 akrů půdy, ale i tyto pozemky byly nakonec prodány. V roce 1812 to byla země u Naugatuck a v roce 1826 byl vydražen Turkey Hill. V současné době zůstalo z rezervace Golden Hill pouhých 0.26 akrů půdy, sotva tolik, aby se na ni vešel jediný dům.
Další způsob jak se udržet na vlastní půdě, byla nutnost přijmout křesťanství. Angličtí misionáři byli mezi Mattabesiky dost aktivní, takže příležitost tu byla. Východní skupiny, které nebyly pohlceny Mohegany, čí Pokumtuky se usadili blízko Farmingtonu, který se v roce 1770 stal jakousi indiánskou křesťanskou kolonií. V tomto společenství bylo zastoupeno ještě mnoho dalších národu a stali se známí jako Brother Town, později Brotherton. Stejně to Indiánům nebylo nic platné. I když byli pokřtěnými ‚bratry‘ anglických kolonistů, nebyli už v Connecticut vítání. Sami se rozhodli, že odejdou do západního Massachusetts (Stockbridge), ke křesťanským Mohykánům. Někteří přijali pozvání Oneidů (1788). Vystěhovalce v počtu dvě stě padesáti lidí, vedl Samuel Occum, mohykánský duchovní.
Weantinokové a Potatukové byli před pokroky ‚civilizace‘ chráněni až do roku 1700, ale později byli nucení své pozemky, tak jako všichni ostatní, opustit, nebo prodat. První to potkalo Weantinoky v roce 1703, Potatuky o dva roky později. V roce 1729 přišli Weantinokové skoro o všechno. V roce 1731 opustili velké skupiny křesťanských Pequannoků a Paugussettů Naugatuck pod vedením Gideon Mauweeho (Mahwee nebo Maweseman) a usadili se ve starém loveckém táboře Weantinoků na řece Housatonic v Schaghticoke. Schaghticoke se stal pro několik dalších let útočištěm pro západní křesťanské skupiny Mattabesiků (Paugussettů, Pequannoků, Potatuků, Weantinoků). Mattabesikové, kteří udržovali tradiční náboženství a zvyky zůstali v Naugatuck. V roce 1740 žilo v Schaghticoke kolem šesti set lidí, ale ti nebyli s práci misionářů z Connecticut spokojeni a proto se raději obrátili na Moravské bratry v Shekomeko.
V roce 1743 se misie Schaghticoke ujali Moravští bratři. Misie byla také známá pod názvem Pachgatgoch, nebo Pishgatagotch. Schaghticoke měl v roce 1744 rozlohu 2000 akrů a v roce 1748 k ním přibylo ještě dalších dvě stě, které vyměnili za svou zemi Peaquanokové. Žel činnost Moravských bratří se nelíbila Puritánům z Connecticut, kteří chtěli misii uzavřít. Navíc se na rezervační půdě usazovali nelegální přistěhovalci. Úřady z Connecticut tomu chtěli zabráni a formálně ustanovili Schaghticoke jako rezervaci (1752), ale problémy neustávaly. Během let 1758-59 prodali své pozemky Potatukové a také odešli do Schaghticoke, ale ten už byl přecpaný. Proto nějací Potatukové odešli v roce 1762 k Mohykánům ve Stockbridge. V Massachusetts. V roce 1786 se potom všichni rozhodli připojit k Oneidům v New Yorků, kde se Mattabesikové-Stockbridgeové setkali s příbuznými Mattabesiky-Brothertony. V roce 1822 Stockbridgeové, Brothertoni a Oneidové odešli z východu natrvalo. Nový domov našli až ve Wisconsinu, kde žijí dodnes.
Když byla misie Schaghticoke uzavřena, přestěhovali se její obyvatelé do misie Gnadenhuetten v Pennsylvanii. Zdá se však, že zdejší životní podmínky nově příchozím nevyhovovaly a hodně se jich vrátilo zpět. V roce 1798 bylo v Schaghticoke pouze šedesát sedm obyvatel a v roce 1801 jenom třicet pět. Vlastnili skoro 1500 akrů půdy, ale většina z ní nebyla dobrá pro zemědělství. Connecticut se nakonec ujal zprávy nad tímto pozemkem a dokonce platil i náklady na živobytí místních obyvatel, ale jako kompenzaci ji zmenšil na 400 akrů.
Sčítání lidu ve státě Connecticut z roku 1850 událo, že zde žije ještě čtyři sta Indiánů, Moheganů. V roce 1910 pouze dvacet dva Moheganů, dvacet Mattabesiků a šedesát šest Pequotů. Zdá se, že osud Indiánů v Connecticut byl zpečetěn, ale naštěstí tomu tak nebylo. Zpráva z roku 1990 říká, že zde žije šest tisíc šest třicet čtyři Domorodých Američanů, mezi nimiž mohou být i lide s krví Mattabesiků.