Vesnice Maskoutenů se kdysi nacházely v jihozápadním dolním Michiganu. Tito lidé s oblibou válčili s Ottawy a Neutraly, ale v roce 1660 museli kvůli Irokézům své domovy opustit a připojili se k jiným uprchlíkům na cestě do Wisconsinu. Ve Wisconsinu panoval chaos a mnohé národy se ve společných vesnicích promíchaly. Tak se stávalo, že se rozpadala i kmenová identita. Maskouteni podle všeho dorazili do Wisconsinu ve dvou skupinách. Severní tlupa se společně s Wey usadila na jižním břehu jezera Winnebago, přesněji na Fox River Portage. Jižní tlupa se smísila s Liškami a Kikapůji na řece Milwaukee.

Počátkem roku 1680 se Severní tlupa společně s Wey posunula k jihu. Tito  Maskouteni se zprvu zdrželi na řece Ohio v jižním Illinois, ale přešli až k řece Wabash. Po zbytek 18. století byli členy sdružení wabašských kmenů – Maskoutenů, Weů, Piankašawů a Vermillionské tlupy Kikapůjů. Toto sdružení v podstatě tvořilo jeden kmen.

Jižní tlupa se v roce 1712 přestěhovala k francouzskému obchodnímu středisku, Detroit. Kdysi to byla vlastně jejich země, ale nyní se tu tísnilo příliš mnoho národů. Není divu, že ovzduší bylo více než napjaté. Stres vyvrcholil První válkou Lišek. Během bojů Jižní tlupa dost utrpěla, a tak se Maskouteni vrátili raději zpět do Illinois a Wisconsinu. V roce 1770 žili společně s prérijními tlupami Kikapůjů a Potawatomiů.

Odhaduje se, že Maskoutenů mohlo kdysi být kolem šesti tisíc, ale francouzské výpočty z roku 1670 udávají počet méně než dva tisíce. V následujících letech jejich počet dramaticky klesal. Když převzali po Francouzích nadvládu Britové, agent William Johnson se o Maskoutenech vůbec nezmiňuje. To bylo v roce 1764. Jiný britský důstojník ten rok, ale hlásil, že pět set Maskoutenů žije západně od jezera Michigan. Wabašští Maskouteni žili nepovšimnuti až do roku 1779. Tehdy jich bylo kolem osmi stovek a byli součástí Piankašawů a Vermillionské tlupy Kikapůjců.  Američané se v roce 1813 a 1825 zmínili o Maskoutenech pouze v tom smyslu, že se smísili s Kikapůji.

Jak se sami Maskouteni nazývali ve svém rodném jazyce se nedochovala ani zmínka. Samotné slovo Maskouten pochází od Lišek a znamená ‚Malí prérijní lidé‘. Zde jsou ještě názvy v jiných formách: Mascoutin, Mathkoutench, Musketoon, Ontouagannha (Irokézové).

Nářečí Maskoutenů patřilo k těm od Velkých jezer, konkrétně skupina Wakashan. Podomně mluvili Lišky, Saukové a Kikapůjové.

Maskouteni byli tak nenápadný kmen, že si je Evropané často zaměňovali s Liškami, Kikapůji, či Wey. Bylo to tím, že se nijak výrazně neodlišovali od svých sousedů a ani v dějinách se nijak zvláště neprosadili. Dá se říci, že si žili svým tichým a nerušeným životem, nikým nepovšimnuti.

Maskouteni dříve v dolním Michiganu těsně sousedili s Potawatomii. Proto musí jméno ‚Malí prérijní lidé‘ pocházet až z pozdějších časů. Z období, kdy Maskouteni žili v severním Illinois. Žel dnes už nežije žádný s Maskoutenů, kdo by celou záhadu o jejich historii vysvětlil.

První Evropan, který na Maskouteny mohl narazit byl jezuita Jean Nicolet, který se zajímal o kmeny kolem jezera Michigan v roce 1638. O Maskoutenech se však nezmiňuje.

Když před rokem 1632 začali Francouzi poskytovat svým indiánským spojencům pušky, netušili jakým budoucím pohromám tak napomohli. Vlastnictví pušek, i když nebyly kdovíjak kvalitní, zvedlo jejich majitelům sebevědomí, a těm, co je neměli zase pěkně pokleslo. „Hromové“ zbraně zkrátka naháněli strach. Těmi „šťastnými“ majiteli pušek byli mezi jinými i Ottawové s Neutrály. Jezuité pracující mezi Huroni zaznamenali takovou událost: Ottawové s Neutraly vedli v roce 1641 válku proti Assistaerononům. Assistaerononové byli „Lidé Ohně“, tak nazývali Huroni své jižní sousedy, ale dodnes se přesně neví, kdo to vlastně byl. Mohli to být s velkou pravděpodobností Maskouteni. Umístění přepadené vesnice tomu také nasvědčuje. Zpráva dále uvádí: Deset dnů obléhalo dva tisíce Ottawů a Neutralů vesnici Assistaerononů. Když byla obrana prolomena, vítězové se k poraženým chovali více než krutě. Osm set žen a dětí bylo vzato do zajetí. Někteří z nich byli adoptování, ostatní umučeni. Sedmdesát válečníků bylo upáleno u kůlu smrti. Staří lidé trpěli nejvíce, byli oslepeni a pak propuštěni do lesů, bez doprovodu a jídla.

Podobný osud nakonec potkal z rukou Irokézů téměř všechny algonkíny od Jezer. Algonkíni prchali na západ a mezi nimi i zbylí Maskouteni. V roce 1655 ustupovali podél jižního břehu jezera Michigan a pokusili se usadit v  jihovýchodním Wisconsinu. Místní Winnebagové jim, ale dali najevo, že nejsou vítání, a proto ustoupili až za Mississippi, kde konečně našli útočiště mezi Wey (Miami) a Kikapůji.

Samotní Winnebagové museli zakrátko čelit velkému tlaku. Válčili s Irokézy, Liškami a nakonec s Illinoii, ale nebyli úspěšní. Nakonec nedokázali čelit ani uprchlickým kmenům, takže byli rádi, když se k nim v roce 1658 přidali nějací Maskouteni. Jenže i tak se museli kvůli Irokézům přestěhovat dál na jih od jezera Winnebago.

Irokézové napadli v roce 1665 vesnici Maskoutenů-Weů poblíž Fox Portage a zahnali je do vnitrozemí, blíže  k Maskoutenům  a Kikapůjům u Mississippi v jihozápadním Wisconsinu. Kvůli Dakotům nebylo bezpečně ani zde. Když konečně v roce 1667 uzavřeli Irokézové s Francouzi mír, uprchlíci si mohli oddechnout. Severní Maskouteni a Weové se vrátili k Fort Portage. Jižní Maskouteni s Kikapůji zůstali na Mississippi. Francouzi měli nyní přístup k Jezerům a mohli s místními čile obchodovat. S Maskouteny navázal kontakt pan Perot na Fox Portage.

Následující rok navštívil stejnou vesnici jezuita Claude-Jean Allouez a jako první Evropan vůbec identifikoval Maskouteny. Allouez si byl jistý, že Maskouteni jsou onen záhadný kmen z dolního Michiganu, který Huroni nazývali Assistaeronony – Ohňoví lidé. Allouez se pokusil Maskouteny navštívit ještě několikrát, ale oni jej mezi neviděli rádi. Stejně jako Weové a Kikapůjci pokládali misionáře za čaroděje. Zato s obchodníky se stýkali a kožešinový byznys po roce 1667 v Green Bay jen vzkvétal.

Mnohé národy ve Wisconsinu zakládaly z obraných účelů smíšené vesnice, jenže díky tomu  ztrácely svou kmenovou identitu, kterou v době míru jen ztěží obnovovali. Některé menší kmeny se ztratili úplně, jako třeba Kitčigameové, Asseguni, Munduové a Noquetové. Ti se pravděpodobně ztratili mezi Maskouteny.

V roce 1673 se od Maskoutenů oddělili Weové a odešli na jih k Chicagu. Mascouteni si založili vlastní vesnici na Melleoki (Milwaukee) River. Navzdory odloučení udržovali obě skupiny Maskoutenů trvaly kontakt prostřednictvím francouzských obchodníků v La Baye.

Jenže obchod sebou přinesl i negativní stránku věci, a to konkurenční třenice. Ty se nevyhnuly ani Maskoutenům. Ti se dostali do křížku s Illinoii. Celá věc je o to pikantnější, že za to mohli sami Francouzi. Ona totiž mezi jejich obchodníky nepanovala žádná vřelá spolupráce, ale těžká konkurence. Když se pokusil Robert LaSalle v roce1679 obchodovat s Illinoii, obchodníci z Green Bay mu v tom chtěli zabránit, a to tím, že proti němu poštvali Maskouteny a Miamie. Ti mu měli zabránit v cestě do Illinois. Náčelník Maskoutenů Manso, chtěl dokonce o pomoc požádat Irokéze.

Takový nápad se Maskoutenům brzo vrátil na hlavu. Obchod a spousta nepřátel upoutala pozornost Irokézů. Ti nakonec proti Illinoiům vytáhli a přizvali k sobě i Miamie, ke kterým se připojili zase Maskouteni. V roce 1682 se spolupráce Miamiů a Irokézů zhroutila, což se týkalo i Maskoutenů. Ve stejný rok Irokézové poprvé zaútočili na vesnici Maskoutenů poblíž Chicaga. Následující rok udeřili Irokézové podruhé a tentokrát zahubili šedesát lidí. Maskouteni se chtě nechtě stali součástí Francouzské aliance.

Algonkíni museli neustále čelit Irokézům, a ti se rozhodli v roce 1684 napadnout Fort St. Louis, ale narazili na tuhý odpor. Kolem pevnosti tábořilo mnoho kmenů, které se spojili k jednotné obraně. Byli mezi nimi i Maskouteni.

Francouzi v roce 1685 postavili Fort St. Nicolas u Prairie Du Chien a Fort St. Antoine u jezera Pepin, aby mohli obchodovat s Dakoty. Jižní Maskouteni, Kikapůjci a Lišky to pokládali za zradu. Nejenže začali bojovat proti Dakotům, ale postavili se i proti obchodníkům, protože Dakotům dodávali zbraně. Několik francouzských obchodníků bylo zabito a okradeno. Maskouteni chtěli zabít i samotného Perota. Chtěli ho okrást a pak upálit, ale v poslední chvíli jej zachránili Kikapůjci. Maskouteni od Chicaga následovali v roce 1695  Wey a odešli na jih do západní Indiány. Do roka byli decimováni neštovicemi a Čikasawy. Maskouteni se posunuli na sever do údolí Wabashe. Tam utvořili spojenectví s Wey a Piankašawy a stali se známí jako wabašské kmeny. Malárie v roce 1710 opět jejich populaci značně oslabila.

Ve stejném roce přijali Maskouteni společně i s jinými pozváni pána Cadillaca a přestěhovali se k Detroitu. Kolem města bylo nahuštěno mnoho národů, ale ještě před Bobří válkou patřilo toto území Maskoutenům a Liškám. Podle toho se k ostatním i chovali. Potawatomiové, Huroni a Ottawové žádali Francouze, aby Lišky a Maskouteny od Detroitu vykázali, ale Frantíci to ignorovali. Stěžovatelé nakonec zaútočili a Maskouteni prchli  k Liškám a společně se připravili k válce. Začala Válka lišek (1712-16). Maskouteni, Lišky a Kikapůjci byli obleženi Hurony, Ottawy, Potawatomii a Mississaugy. Ve velké bitvě padlo přes tisíc Maskoutenů Lišek a Maskoutenů. Maskouteni a Kikapůjci prchli na západ k příbuzným ve Wisconsinu. Odtud podnikali po tři léta odvetné nájezdy k Detroitu. V roce 1715 proti nim vytáhli Francouzi a Potawatomiové a opět je porazili. Francouzi s nimi později uzavřeli mír a Lišky zůstali osamoceny. Když válka Lišek skončila, přemluvili Lišky Maskouteny, aby s nimi bojovali proti Illinoiům. Illiniům přišli na pomoc Francouzi, kteří už měli Lišek plné zuby a rozhodli se je vyhubit. Navíc se kvůli nějakým neshodám pohádali Lišky s Maskouteny a Kikapůji s Liškami dokonce zabili i nějaké Maskouteny. Potom už Francouzům nedalo žádanou práci, aby Maskouteny dostali na svou stranu. Maskouteni společně s Kikapůji byli u toho, když ve velké bitvě v severním Illinois byli v roce 1730 Lišky téměř vyhubeny.

V roce 1746 se Maskouteni spojili s Potawatomii, Menomineei a Odžibweji, aby přes protesty Francouzů vyhnali Peorie z jižního Wisconsinu. Mezi lety 1751 až 1754 zabrali spojenci i území Peoriů v severním Illinois. Během roku 1751 postihly Maskouteny neštovice a zredukovali wisconsinskou skupinu na tři sta lidí.

Wabašští Maskouteni mezitím podstoupili podobnou ztrátu kmenové identity a integrovali se mezi okolní kmeny. Jako příklad muže sloužit táto příhoda. V roce 1750 se vydali náčelníci Maskoutenů a Kikapůjů do Fort de Chartres a žádali velitele pevnosti, aby z vězení propustil náčelníka Piankašawů, Vlka. Francouzi se žádosti trochu divili. Normálně by měli o Vlka žádat Miamiové, ale neznali tu skutečnost, že otec Vlka byl Kikapů a matka Maskouten. Francouzi tomu nakonec naštěstí porozuměli a prosbě vyhověli. Vlk byl Francouzům velmi vděčný a zasadil se o to, aby kmeny od Wabashe byli Francii loajální.

Maskouteni Francouzům pomáhali ve Francouzsko-Indiánské válce hlavně tím, že se účastnili nájezdů proti Čikasawům. Jinak převážně obchodovali ve Fort Ouiatenon (Lafayetta) v Indianě, a to až do pádu Quebecu v roce 1759. Následující rok pevnost obsadili Britové a obchodovalo se dále. Roku 1762 postihlo Údolí Ohia velké sucho a následný hladomor. Díky tomu, že Lord Amherst omezil dodávky zboží pro Indiány, začala být situace v regionu dost napjatá. V roce 1762 měl za úkol wabašské kmeny uklidnit Thomas Hutchins. Indiáni po něm hlavně požadovali zásoby, ale ty jim Angličan nemohl poskytnout. Tohle vše se odehrálo během Neolinova kázání o starých dobrých mravech a následného Pontiakova povstání.

Maskouteni se podíleli na dobytí Fort Ouiatenon a její britské zajatce vzali pod svou ochranu Weové a Piankašawové. Jinak se na válce nijak zvláště nepodíleli, ale také se ani nevzdali. Pontiak podepsal mír v roce 1765, ale Maskouteni, Kikapůjci, Piankašawové a Weové navštívili Fort de Chartres, aby  požádali o zbraně a střelivo s tím, že budou dále bojovat. Pierre de Villiers, poslední francouzský velitel v Illinois jim zdvořile poděkoval za předešlé služby, ale jejich nabídku odmítnul. Weové, Piankašawové a Miamiové tady nakonec zvolili mír, ale Maskouteni s Kikapůji zůstali ve válce. V roce 1765 se vypravil do Illinois v doprovodů Šavanů britský vyjednávač plukovník George Croghan, který měl s Francouzi sjednat kapitulaci. V červnu dorazila jeho výprava k ústí řeky Wabash, ale tam na něj číhala válečná společnost osmdesáti Maskoutenů a Kikapůjů. Samotný Croghan byl zajat, ale většina z jeho doprovodu padla, včetně dvou šavanských sačemů. Tahle věc dost naštvala Miamie, Wey, a Piankašawy, protože zrovna s Angličany jednali o mírů a navíc tu byli pobiti šavanští náčelníci a válečnici. Šavani chtěli pochopitelně tuto urážku smít krví. Nakonec byli Maskouteni s Kikapůji donuceni Croghana propustit a požádat jej, aby s Šavany vyjednal podmínky o odškodnění. Croghan nakonec úspěšně dokončil svou misi a v roce 1766 jednal s wabašskýmy kmeny, včetně Maskoutenů a Kikapůjů.

Poslední úřední zmínka o Maskoutenech z Wisconsinu, pochází z roku 1768. Předpokládá se, že později zcela splynuli s prérijními Kikapůjci, nebo Potawatomii v severním Illinois. Pokud by to byla pravda, pak by se mohli podílet na Pontiakově zabití a rozprášení posledních zbytků konfederace Illiniů.

Maskouteni od Wabash si zatím žili poměrně klidně. Nezapojovali se do válek o Ohio Valley a odmítli i podíl na Válce lorda Dunmora, do které je zvali Šavani s Mingy. Zůstali také neutrální když Američané bojovali za nezávislost (1775-83), ale to jen z počátku. V roce 1778 přitáhl do Illinois George Rogers Clark a jeho dvě stě mužů virginské milice. Clark si podrobil místní britské posádky a území zabral ve prospěch Spojených států. Kdyby Clark, zapřísáhly Indiánobijce více naslouchal wabašskýmy kmenům, mohl by přijmout jejich nabídku pomoci při tažení na Detroit. Jenže ten si je naopak svým arogantním jednáním tak znepřátelil, že se raději přiklonili na stranu Britů. Spojenectví Angličanů a wabašských kmenů bylo potvrzeno v roce 1778. Maskouteni zůstali britskými spojenci po zbytek války. Po válce se připojili k velké Západní alianci, která nechtěla Američanům dovolit překročit Ohio. Bojovalo se od roku 1786 až do příchodu kentucké milice pod vedením plukovníka Johna Hardina. Ten vzal roku 1791 wabašské vesnice útokem a odvedl odtud padesát dva žen a dětí. Využil je jako rukojmí a přinutil Indiány podepsat smlouvu. Od roku 1792 nebyli wabašské kmeny součásti Západní aliance.

Smlouvu v Putnamu podepsalo třicet jedna sačemů, z toho dva Maskouteni. Pokud je známo, byla to jediná smlouva, kterou kdy Maskouteni se Spojenými státy uzavřeli. Od té doby jsou zmínky o Maskoutenech jen sporadické. Patří mezi ně informace o tom, že Maskouteni přijímali každoroční dary od španělské vlády od roku 1788 až do roku 1792 kdy Španělsko prodalo Louisianu Američanům. Pak se Američané zmiňují o Maskoutenech pouze ve dvou případech. Ten první je z roku 1813 a týká se toho, že Maskouteni jsou součásti národa Kikapůjů. Druhý záznam je stejný a pochází z roku 1825. A pak …už jen ticho.