Jednou, kdysi dávno, dvě mladé indiánské dívky ležely v horké letní noci venku na trávě. Koukaly se na oblohu a pozorovaly hvězdy, které ve svém uspořádání tvořili na nebi obrazce. V duchu si představovaly co jaké obrazce to tvoří.
„To je pěkná hvězda. Líbí se mi.“ řekla první.
„Nejkrásnější ze všech je tam ta,“ řekla ta druhá dívka.
„Líbí se mi ta má, je nejasnější na obloze.“ pověděla opět ta první. „Tu si chci vzít za manžela!“
Ten večer se obě ještě domluvili, že nazítří půjdou společně na dříví. Následující ráno se tedy vydali na místo, kde je dost dřeva. Po cestě spatřili dikobraza jak před nimi vylezl na strom.
„Vylezu za ním na strom a chytnu jej“ povídá první dívka. Na strom sice vylezla, ale k dikobrazovy se dostat nemohla. Pokaždé jak k němu vztáhla ruku dikobraz povylezl výš. Po každém tomto pohybu strom povyrostl.
Druhá dívka si toho všimla a zakřičela na svou přítelkyni, „Prosím, slez rychle dolů, ten strom začal růst do výšky!“
„Ne!“ odpověděla z výšky ta první a stále lezla po rostoucím stromu za dikobrazem výš a výše. Ta druhá nevěděla co má dělat, tak se rozběhla do tábora povědět to lidem.Ti přiběhli ke stromu, ale dívka už mezitím zmizela ve výšce stromu.
Strom rostl stále výš a výše. Konečně děvče dosáhlo další, pro ní nové a neznáme země. Byla to nebeská země. Přes větev vystoupila na oblohu. Zanedlouho se setkala s příjemným člověkem středního věku, který ji oslovil a ona se rozplakala. „Na čem záleží? Já jsem tě včera slyšel. Říkala jsi, že si mě chceš vzít. Jsem Nejasnější hvězda“, pověděl ten muž.
Dívka se zaradovala, že se setkala s Nejasnější hvězdou a byla ještě šťastnější, když se dozvěděla, že si ji chce vzít. Řekl ji že zde může žít a s jinými hvězdnými ženami kopat jedle kořeny pro obživu. Ale musí si dát pozor na bílý tuřín se zeleným vrškem. Tento druh nesmí nikdy vykopat. Kdyby se to stalo, bylo by to proti ‘medicíně’ Nebeského náčelníka. A tak každý den děvče kopalo kořeny. Jenže její zvědavost vykopat bílý tuřín byla den co den větší. Pak jedenkrát neodolala a začala jej vykopávat. Trvalo ji to dlouho, a až jej konečně vykopala, zůstala po něm veliká díra. Podívala se do té jámy a spatřila dole tábor jejího lidu. Všechno a všichni vypadalo velmi malé, stany a procházející se lidé. Když tedy spatřila opět svůj národ, začalo se ji stýskat po domově. Jak by se mohla dostat dolů? Její oči si všimly dlouhé tuhé trávy která rostla opodál. Mohla by s ní uplést lano? Rozhodla se to zkusit, a tak den co den pletla z trávy lano.
Konečně usoudila, že lano je dost dlouhé a přivázala jeho konec ke kmeni poblíž té jámy co vyhloubila. Shodila lano dolů, a z té výšky to vypadalo, že se dotýká země. Tak se pomalu začala spouštět níž a níž. Trvalo to dlouho, než se dostala na konec, ale ještě zdaleka nebyla u země! Snažila se držet se pevně lana a křičela o pomoc, ale marně. Když jí po delší době došly síly, její ruce povolili a ona spadla s té výšky na zem a rozbila se na mnoho kousků. Ačkoli ona zemřela její nenarozený syn ne, protože byl zrozen kamenné hvězdy, takže se nepolámal. Skřivan, který to vše viděl, přelétl a vzal si dítě – padající hvězdu k sobě do hnízda. Tam ho pak vychovával společně se svými dětmi. Když byli starší pokoušel se Padající hvězda společně s ostatními dostat z hnízda. Vyrostl s něj nejsilnější z ptáků. Brzo všichni byli schopni opustit hnízdo. Normální ptačí mládež se učila létat ale Padající hvězda za nimi jen utíkal. Časem už se mládež naučila létat tak, že mohli letět kam se jim zachtělo a s Padající hvězdy se stal tak schopný běžec, že s nimi držel vždy krok.
Jednoho dne mu matka Skřivan řekla, „Synu, měl by si se raději vrátit domů, ke svým lidem. Je čas kdy se musíme vydat na zimu na jih. Zakrátko tu bude studené počasí.“
„Matko,“ zeptal se Padající hvězda, „proč mne tu chcete nechat? Chci jít s vámi.“ „Ne synu! Musíš jít domů!“
„Zajdu za otcem ať mi udělá luk a šípy.“
Otec Skřivan tak udělal a z vlastního peří vyrobil letky na šípy. Vyrobil čtyři šípy a luk pro Padající hvězdu. Pak ukázal kterým směrem se má Padající hvězda vydat k domovu. On se tedy vydal po dél řeky za svým lidem a po nedlouhém cestování skutečně našel tábor. Našel stan své babičky.
„Babičko potřebuji vodu, mám žízeň.“
„Vnuku, jenom rychlí mladí muži mohou zajít pro vodu. U vody hlídá Vodní obluda, kterou naši lidé nemohou porazit.“
„Babičko jestli mi dáš bizoní vak na vodu a naběračku, já vodu přinesu.“
„Vnuku, musím tě varovat, že už mnoho naších mladíků ta Vodní obluda zabila. Bojím se že tě zabije také.“ Ale ty věci, které chtěl mu dala.
On se vydal k pramení a dával pozor na obludu. V okamžiku kdy vodu nabíral, se předním vynořila obluda až nad jeho hlavu. Měla velkou tlamu. Obluda nasála tou tlamou Padající hvězdu i se všemi jeho věcmi do svých útrob. Když byl v jejím žaludku viděl tam všechny lidi, které před tím zrůda spolykala. Se svým hvězdným kamenem pak začal do žaludku toho zvířete vyřezávat díru. Potom všichni lidé vyskákali ven a vrátili se domů. Vrátil se i Padající hvězda, který babičce donesl její věci a čerstvou studenou vodu.
„Kdo jsi můj vnuku?“ ptala se v údivu nad tou velkou záchranou.
„Jsem Padající hvězda babičko. Zabil jsem obludu abych zachránil naše lidi před utrpením.“
Stará žena řekla vesnickému vyvolávači, aby tuto věc oznámil všem.
Potom se Padající hvězda ptal babičky. „Jsou zde i jiné, sousední tábory našich lidí?“
„Ano, dále po proudu jedni žijí.“
Padající hvězda si vzal své zbraně a opustil tábor. Cestoval dlouho než k tomu druhému táboru dorazil. Vstoupil opět do stanu jedné staré ženy která seděla u ohně.
„Jsem hladový babičko“
„Nemáme žádné jídlo vnuku. Nemůžeme ulovit žádné bizoní maso. Kdykoliv se naši lovci přiblíží ke stádu, velká Bílá vrána bizony varuje a ti utečou.“
„To je smutné. Zkusím vám pomoci. Dej mi prosím starou bizoní kůži a řekni náčelníkovy, aby za mnou poslal dva nejrychlejší běžce z tábora.“
Později se žena vrátila s kůži a dvěma běžci. Padající hvězda jim pověděl jaký má plán. „Půjdu na místo a budu čekat na stádo. Když se přiblíží, přidám se k němu ve své bizoní kůži. Budete nás honit tak dlouho jak to jen půjde. Když nás dohoníte, musíte na mne vystřelit. Budu dělat mrtvého. Vy mne stáhnete z kůže a necháte mne ležet jako mrtvého.“
Tak to také udělali. Když stádo dorazilo, Bílá vrána začala křičet, „Přicházejí! Jsou za vámi! Utíkejte, utíkejte!“
Stádo se rozeběhlo a následovala starého býka, který vypadal ošuntěle. Ti dva rychlí běžci utíkali za tím býkem a udělali vše podle plánu. Potom se ke zdechlině začali trousit ptáci, kojoti a stepní vlci ze všech směrů. Mezi nimi byla i ta Bílá vrána. Když se sklonila nad mrtvolou vykřikla , „Není to Padající hvězda?“ Znova a znova létala nad zdechlinou a křičela, „Myslím že je to Padající hvězda!“ Ale její chamtivost a chuť po mase byla větší než její opatrnost. Když se usadila, v ten moment ji Padající hvězda, který předstíral mrtvolu, uchopil za nohy. Všichni se rozutekli. Padající hvězda se pak vrátil do tábora a ukázal babičce svého zajatce. Ona vzkázala náčelníkovi,“v mém stanu je Bílá vrána. Bude mrtvá.“
Od té doby měli všichni dobří Čejenové dostatek masa a kůží, vše pro jejich potřeby. S vděčnosti postavili Padající hvězdě pěkný stan a oženili jej s krásnou dívkou. A oni pak společně zůstali u tohoto lidu , Severních Čejenů