Pokud kdy lidé bojovali za svobodu a spravedlnost, pak mezi ně skutečně patřili i Čejenové. Tito lidé museli prokázat velkou fyzickou, ale hlavně také mravní odvahu ve svém boji za práva národa. Mezi jejich vynikající vůdce patřil i Malý vlk.
Tohoto muže jsem poznal osobně. Sloužil jsem totiž od roku 1890 jako vládní lekař v Dakotské rezervaci Pine Ridge, kde Malý vlk žil. Měl jsem tedy možnost slyšet z jeho vlastních rtů příběh o legendárním útěku tohoto náčelníka společně s Tupým nožem a jeho lidmi z Oklahomské rezervace na sever do Dakoty. Myslím, že většina Američanů se o tom dozvěděla z knihy Dr. George Birda Grinnellse, ‘Bojovní Čejeni’. Ale v této knize není vše podáno úplně objektivně. Pisatel se totiž snaží očistit tehdejší jednání vlády.
Malý vlk byl typický Indián, přirozeně důstojný, statečný a dalšími vlastnostmi, které byly hodné náčelníka. Jednou, když s námi večeřel v našem domě v rezervaci, zeptal jsem se ho na jeho vzpomínky z dřívějšího života. Nebyl příliš ochotný, ale jeden náš přítel, který byl také na večeři nám ho pomohl přesvědčit:
Předně bych vám měl říci proč byl Malý vlk celý život šťastný. Když byl ještě docela malý chlapec, jeho kmen jednou přezimoval na místě, kde bylo nedostatek lovné zvěře. Ale matka mu schovala malý kousek bizoního masa, který mu slavnostně předložila a řekla:“Můj synu, musíš mít strpení, než dospěješ zažiješ ještě horší chvíle než je tato.“ Nejedl celý den a byl pěkně hladový, ale než si stačil to maso vzít popadl ho nějaký hladový pes a vyběhl s ním z teepee. Matka vyběhla za psem a chytla ho, pak ho přinesla zpět, aby ho potrestali. Zrovna jej chtěla vypráskat holí, když její syn zasáhl:“Neubližuj mu matko!’ Vzal to maso protože měl větší hlad než já!“ Jeho spokojenost a štěstí vyplívalo s přirozené skromnosti.
Vyprávěl jsem také o jiném jeho příteli, který měl podobné zkušenosti. Když byli mladí ztratili se při lovu na bizony v blizzardu. Byli nuceni se skrýt v závěji. Lehli si vedle sebe a celý den a noc museli takto čekat než sněhová bouře přešla. Počasí bylo velmi mrazivé a hrozilo jim nebezpečí že umrznou. Malý vlk věnoval svou dobrou bizoní kůži jednomu chvějícímu se starci a sám si vzal jeho tenkou přikrývku.
Později už jako dospělý mladý muž se ucházel o jednu dívku z jeho kmene. V souladu se místními zvyky dvojice na nějaký čas zmizela. Když se vrátili do tábora, nyní už jako muž a žena, spatřili že v táboře je kolem této věci velké rozčílení. Jeden z náčelníku totiž věnoval rodičům této dívky mnoho dárků s tím, že si jejich dceru vezme on. Rodiče s tím také počítali, ale nakonec to nebylo nic platné, dívka se rozhodla jinak.
Zklamání odmítnutého ctitele bylo velké. Všeobecně se vědělo, že toho mladíka, který mu zkřížil plány bude chtít potrestat.
Jakmile se o tom doslechl Malý vlk, řekl otci a svým přátelům, že udělal jenom to, co je u mužů jeho kmene normální a, že se nijak neprovinil proti kmenovému řádu. „Povězte náčelníkovi, ať vyjde beze zbraně a já se sním setkám v kruhové chýši. Má dvě možnosti, udělat to, nebo sníst svá slova. Ta žena není jeho. Její lidé přijali jeho dárky proti jejímu přání. Její srdce je mé.“ Ten náčelník se omluvil, a tak nedošlo k boji, který by byl na život a na smrt.
V době kdy byl Malý vlk ještě mladý, inspirovali mladíky vzory starších bojovníků, jejich hrdinství a rozvaha, což tenkrát bylo u Čejenů typické. Když mu bylo asi třicet pět let, bylo to období kdy jeho národ začal pociťovat začínající existenční krizi, kterou si ovšem nezavinili vlastním přičiněním. Jak sám vím, a jak to může doplnit i kniha Dr. Grinnelliho, byl Malý vlk oporou svému kmenu v době zajetí v Oklahomském Teritoriu a při následném útěku z tohoto místa k domovu na severu. Nebudu tuto věc posuzovat sám, ale dám přednost komentáři Dr. Grinnelliho pro případ, abych nebyl nařčen ze zaujatosti:
„Měli přijít z náhorní plošiny suché Montany a Severní Dakoty do vlhkého a suchého podnebí Indiánského Teritoria v Oklahomě. Pocházeli ze země, kde se ještě lovili bizoni a podnikali se různé hry a zábavy. Přicházeli tam, kde takové věci byli zakázány a bizoni v této krajině byli už vyhubeni. Sotva přijeli do Oklahomy, propukly mezi nimi horečky a zimnice, nemoci pro ně zcela nové. Jídla bylo málo a oni hladověli. Rezervační agent před senátní komisi potvrdil, že dodávky pro Indiány nestačili víc jak na devět měsíců v roce. Tito lidé byli zvyklí jíst maso, ale hovězí, které dodávali vládní inspektoři bylo jen kůže a kosti. Agent popsal jejich utrpení takto:’Oni jenom přežívali, to je vše.’“
Indiáni to vydrželi rok, pak jim došla trpělivost. Odešli ze své přidělené rezervace na sever. Ačkoli jejich tábor byl obklíčen vojskem, podařilo se jim v skrytu utéct. Ale jinak se netajili tím, že se vracejí domů.
Už jsme dříve slyšeli mnoho o útěku Nez Percez náčelníka Josefa, ale je nutné se zmínit také o Tupém noži a Malém vlku, kteří vedli prchající Čejeny na sever. Tento příběh nemá obdoby, toto tažení bylo pozoruhodné,staří lidé kteří žili na Planinách nic podobného nepamatují.
Čejeni neustále postupovali na sever, i když veškeré armádní oddíly byli v pohotovosti a celá oblast byla neprodyšně uzavřena. Železniční trať, která vedla napříč jejich úprkovou cestou byla obsazena vlaky s vojskem. Tři sta Indiánů, šedesát nebo osmedsaát bojovníků, starci, ženy a děti.
Jednou mi jeden armádní důstojník sdělil, že je pronásledovalo třináct tisíc vojáků, připravených dopadnout, nebo zabít tu hrstku vyhladovělých a nemocemi zničených lidí. Ale navzdory všem těmto překážkám vytrvali.
Ministerstvo války nasadilo na tuto akci veškeré prostředky. Když některé jednotky na Čejeny narazili a zaútočili, oni bojovali a pak pokračovali dál na sever. Někdy ani nestavěli, ale bojovali v pochodové formaci. Většinou se snažili těmto střetům vyhnout, ale čtyřikrát museli skutečně tvrdě bojovat. V jednom boji ztratili přes deset mužů, a mnoho jich bylo raněných.
Vše, co se tehdy odehrálo nebylo žádné indiánské spiknutí, ale důsledek laxního přístupu vládních úředníků. Malý vlk ještě před útěkem navštívil uprostřed léta rezervačního správce a řekl mu:“Toto není dobrá země. My si přejeme vrátit se zpět domů, na sever do hor, kde je dobře. Jestliže na to nemáš sílu, pošli nás do Washingtonu, a my jim to řekneme a dostaneme povolení se vrátit.“
„Zůstaňte přes rok“, odpověděl agent, „potom budeme vědět, co dělat dál.“
„Ne!“ řekl Malý vlk, „za rok už nezbude nikdo, kdo by mohl odejít na sever. Musíme jít nyní.“
Brzy po tomto rozhovoru nějací tři muži uprchli z rezervace a náčelnici dostali příkaz vybrat deset jiných mužů, kteří by za tento čin šli do vězení, jako rukojmí až do návratu těch třech. On odmítl. „tři lidi, kteří cestují pustinou není možné najít. Oni se sem nikdy nevrátí, a ty budeš mé lidi držet navždy.“ Správce potom vyhrožoval, že jestli těch deset lidí nepřivede, nedostanou žádné příděly potravin, až do doby než se kmen nepodvolí. Ale nějak zapomněl na to, že mluví s Čejeny. Oni nerozuměli tomu proč by měli být věznění, když uzavřeli s vládou přátelskou dohodu a do rezervace přišli dobrovolně. Malý vlk povstal, podal všem přítomným ruku a řekl:“Poslouchejte přátelé. Byl jsem dlouho, a jsem stále přítel bílých lidí. Nechci krev v této rezervaci.Jdu domů, na sever. Jestli za námi pošleš vojáky, přeji si abys nás nechal odejít aspoň na malou vzdálenost. A potom, jestli budete chtít bojovat, já budu také, a tam pak poteče krev.“
Čejenové neblufovali. Říkali co si mysleli, a já předpokládám, že se to dovtípil i správce a povolal vojenský oddíl, který měl zabránit jejich odchodu. Další ráno byli strženy teepee, brzo a rychle. V podvečer zvědové hlásili příchod vojska. Malý vlk svolal své lidi a upozornil je že za žádných okolností nemají začít střílet. Mezitím přišel jeden Arapažský zvěd vyslaný vojáky s touto zprávou:“Jestliže se nyní vzdáte, opět dostanete vaše dodávky potravin a budete dobře zajištěni.“ Potom všem vyslechli Čejeni tento slib s opovržením. Malý vlk odpověděl: „Vrátíme se domů, do naši země. Nechceme bojovat.“ Byli ještě nedaleko když armáda začala střílet a Čejeni udělali jenom to co museli. Úspěšně zadržovali vojsko po dobu dvou dnů. Během těchto prvních střetů neztratili žádného muže, jenom tři byli zranění.
Tak podobně se to opakovalo stále a stále. Malý vlk měl stále své lidi pod kontrolou. Během cesty neplenili. Akorát jednou narazili na chabě chráněnou zásobovací armádní kolonu. Ačkoli mladí byli celí chtiví osádku pobít, nebylo jim to dovoleno. Sebrali akorát nějakou munici. Jejich hlavní cíl byl dorazit do země buvolů. Malý vlk byl mimořádně klidný. Dr. Grinnell hovořil později z jedním z jeho lidí:“Malý vlk mi nepřipadal jako člověk. Byl jako medvěd.“ Je pravda, že když člověk jako on se octne v krizové situaci, stává se více duchovním a jedná spíše jako ve snu. U Running Water se Tupý nuž se svou tlupou od Malého vlka oddělil a chtěl se dostat do rezervace Rudého oblaku. Poblíž Fort Robinson byl přinucen ke kapitulaci a o jeho smutném konci se dozvíte v článku o Tupém noži. Malý vlk dokázal uprchnout před armádou a dorazil do Sand Hills, kde strávili zimu, šťastní a bez bělochů. Byl to opět čas her. Později se přestěhovali do Montany a nakonec do Pine Ridge, kde on a jeho lidé žili v mírů. Nakonec dostali místo v Lame Deer v Montaně navždy.
Silná vůle a odhodlanost Malého vlka žít se svými lidmi v zemi svých předků byla tentokrát úspěšná. Ale cesta k tomuto úspěchu byla tvrdě vydobyta. Ve většině případů byl osud Indiánů tragičtější. Jejich duch, spiritualita a svoboda byli zabyty v rezervacích

Příběh Malého vlka a Tupého nože je dobře zpracován v literárním díle POCHOD CHEYENNU od Howarda Fasta. Je k dispozici v češtině.