V minulosti byli Komančové součástí velkého národa Šošonů. Patřili k jeho jihovýchodní větvi, usazené na horním toku řeky Platte ve východním Wyomingu. Když začali Komančové chovat koně, to bylo kolem roku 1700, oddělili se od Šošonů a putovali směrem na jih.
V době kdy žili s Šošony mohlo být Komančů kolem deseti tisíc, ale pak jich podstatně přibilo. Přidalo se k ním totiž mnoho východních Šošonů a zajatých žen a dětí. Odhady z roku 1790 jsou 20 000. Přesnější bylo sčítaní lidu a indiánských kmenů z roku 1849, které dalo stejný výsledek. V následujících dvou letech postihly kmen epidemie, které jejich počet snížili na 12 000. V roce 1870 jich bylo už jen 8 000. Nejhůře na tom byli v roce 1920, kdy jich zbylo jen 1 500.
Dnes je Komančů 8 000 a většina (5 000) jich žije poblíž Lawtonu v Oklahomě. Společně s Kiowy a Kiowa-Apači dostali od vlády přidělené 3 000 000 akrů půdy, ale ve skutečnosti vlastní jenom 235 000 akrů, z toho 4 400 akrů je ve vlastnictví kmene.
Původ jména Komanč, je nejistý, ale nejrozšířenější. Vznikl nejspíše španělskou úpravou slova Kohmahts, což bylo jméno, které dali Komančům Uteové a znamená „Ti, kdo jsou proti nám.“ Francouzi z počátku používali siouánský název Padoucah a nazývali tak Komanče i prérijní Apače. Sami Komančové si říkali Nemene (Naši Lidé).
Jména, které používali jiné národy: Bodalk Inago („Hadí lidé“ – Kiowové), Catha („Mající mnoho koní“ – Arapahové), Cintualuka (Lakotové), Datse (Kiowa-Apači), Gens du Serpent (Francouzi), Gyaiko („Nepřátelé“- Kiowové), Idahi (Kiowa-Apači), Inda (Jicarilla Apačové), La Plais (Francouzi), Larihta (Póníové), Los Mecos (Mexičané), Mahan (Isletové), Mahana (Taosové), Nalani (Navahové), Nanita (Kitsaiové), Naratah (Wakové), Nataa (Wičitové), Partooku (Osedžové), Sanko („Hadi“- Kiowové), Sawato (Kaddové), Selakampom (Komekrudové), Shishinowutz-hitaneo („Hadí lidé – Šajeni) a Yampaini (Šošoni).
Komanči se řadí do Uto–Aztecké jazykové rodiny. Mluvili podobně jako Šošoni, Uteové a Paiuti.
Kmen se skládal z osmi až dvanácti nezávislých skupin, které tvořili tlupy a když bylo třeba vzájemně spolupracovali. Z důvodu, které znali jenom Komančové si skupiny čas od času měnily jména. Názvy se většinou odvozovaly od jídel. Byl to starý šošonský zvyk.
To jsou názvy některých skupin: Hoisové (Stromoví lidé), Jupeové (Hupene, Yupini), Kotsotekové (Caschotethka, Koocheteka, Kotsai – Pojídači Bizonů), Kwahadové (Kwahadi, Kwahari, Kwaharior, Quahada – Antilopy), Parkeenaum (Vodní lidé), Nokoniové (Detsanyuka, Naconee, Nakoni, Nawkoni, Nocony – Lid, který se vrátí), Pehnahterkuhové (Vosy), Penatekové (Penande, Penetethka – Pojídači medu), Tahneemuh (Dehaui, Tanima, Tevawish, Yanimna – Pojídači jater), Tenawaové (Tahnahwah, Tenahwit – Ti, co stojí po proudu), Widyunuuové (Widyu Yapa), a Yamparikové (Yamparack, Yapparethka – Pojídači kořenů).
Komančové se řadí mezi klasické prérijní kmeny, jejíž kulturu ovlivnili koně a bizoni. K tradicím národa patří víra, že byli první, kdo začal s chovem koní. Jejich poníci byli tak uznáváni, že je odkupovali i nepřátele. Kupovali je američtí farmáři bavlníkových polí a lidé, kteří během zlaté horečky putovali do Kalifornie. Oceňovali hlavně jejich vytrvalost.
První informace o Komančích pocházejí z per Španělů, kteří ale vůči nim měli předsudky. Komanč se pro ně stal synonymem pro „divokého Indiána“ a je fakt, že si nelásku Španělů do jisté míry zasloužili, protože jim ukradli, co se dalo.
Většinu kmenových hodnot a zvyků si Komančové vytvořili v době kdy žili s Šošony v drsném Great Basinu (Utah a Nevada). Když na počátku 16. století přešlo mnoho Šošonů Skalisté hory, začali se usazovat v západních končinách severních Plání. Jejich loviště se táhla od východních rovin Alberty až po Saskatchewan. Život zde nebyl lehký! Pěší lov bizonů byl obtížný a nebezpečný. Často museli bojovat s Vránami, Černonožci a Prérijními Apači.
S koňmi přišli Komančové do styku v osmdesátých letech 17. stol. a od té doby je začali úspěšně chovat. Nové zvíře změnilo Komančům od základu život, ovlivnilo jejich kulturu a pohled na svět. Bylo mnohem snadnější opatřovat si potravu, protože lov buvolů z hřbetu koně byl účinnější a snadnější. Na koních získali převahu i nad pěšími nepřáteli. V ovládání poníků získali takovou zručnost, že v mnoha oblastech převyšovali i Evropany. Koně byly důvodem proč se oddělili od Šošonů. Šli na jih k řece Platte, kde byla obrovská stáda bizonů a možnost vyrážet do Nového Mexika krást koně Španělům. Komanči si také vyšlechtili vlastní chov poníků. Změnili způsob válčení na Rovinách, a to nejen mezi Indiány, ale i Američany a Španěly. Samotní Komančové až do roku 1750 používali těžké kožené štíty, které chránili nejen jezdce, ale i koně před šípy, kopími, válečnými kyji a noži. S příchodem střelných zbraní změnili taktiku boje. Štíty už neposkytovali takovou ochranu, proto se jezdci soustředili na lehkost, rychlost a briskní manévrování s mustangy.
To jakým stylem Komančové používali poníky v boji si všimli Španělé a začali jejich styl napodobovat. Pozadu nezůstali ani Texaští Rangeři a nakonec i Americká kavalerie. Problém tehdejšího evropského jízdního stylu spočíval v těžkopádnosti. Jezdci sebou brávali téměř standardní výstroj pěchoty, což značně zhoršovalo jejich mobilitu. Když se taková jízda vydala pronásledovat komančské válečníky, brzy jen polykala prach zvířený kopyty prchajících mustangů.
Komanči vlastnili střelné zbraně už od čtyřicátých let 18. stol. Kupovali je od francouzských obchodníků, ale i tak dávali přednost lukům a kopím. Akorát je „zmodernizovaly“ tím, že šípy a kopí opatřovali ocelovými hroty. I ocelový nůž byl novinkou. Kulovnice a muškety nepoužívali, protože byly těžké a z koňských hřbetů se s nimi špatně střílelo. Zato s luky to zvládali náramně. V pozdější době používali kolty, pro snadnou střelbu a dostupnost.
Pěší komančský válečník byl sice nebezpečný, ale ne výjimečný. Takový Apač, či Póny býval hrozivější. Ale sotva jste Komanče posadili na koně, nenašli jste mu rovného. Jízdní Komanč byl těžko zasažitelný terč. Naopak svého protivníka dokázal v krátké chvíli ohrozit až šesti šípy, bleskurychle vystřelenými z pod krku koně. S kopím to uměli také dobře.
Nájezdy Komančů byly legendární pro svou rychlost a účinnost. Nájezdnici dokázali překonávat stovky mil během krátkého časového úseku. Tito zruční cestovatelé se dokázali šikovně vyhýbat všem přírodním překážkám. Putovali převážně v noci, rozděleni do několika oddílů. Na dohodnutém místě se bojovníci pomalování dvěma černými pruhy na čele a bradě spojili dohromady, bleskově zaútočili a stejně rychle zmizeli. Pak se opět rozdělili, aby zmátli pronásledovatele. Komančové rádi brali kořist, zvláště oblečení, které na sebe hned nasazovali. Nebylo neobvykle spatřit strašlivého Komanče „vyšnořeného“ cylindrem, nebo dámským korzetem. Kdyby nebyli tak nebezpeční, asi by často nepřítele rozesmáli.
Muže do zajetí téměř nikdy nebrali, pobíjeli je rovnou na bojišti. Ženy buď vrátili za výkupné, nebo je prodali. Děti adoptovali jako rovnocenné Komanče a nikdo jim nikdy nedal najevo, že jsou cizí.
Fyzicky byli Komančové mezi prérijními kmeny nejmenšího vzrůstu. Bojovníci nosili dlouhé vlasy, upravené se skalpovou kadeří. Squaws se stříhaly nakrátko. K výrobě šatů složila ženám převážně jelenice a když začali používat textilie, dávali přednost modré, nebo červené barvě. Válečné čelenky z orlích per bojovníci nevyráběli a ani je nenosili. Tento zvyk si osvojili až ke konci 19. stol. Jinak nosili čapky zhotovené z kůže stažené z bizoních hlav i s rohy. Taková válečná čapka sloužila zároveň jako ozdoba, zastrašovací prostředek a ochrana hlavy před údery. Místo klasických mokasínů nosili jezdci vysokou obuv sahající až ke kyčlím, kterou barvili na modro.
Komančové se odlišovali od ostatních prérijních kmenů i stavbou típí. Místo třech běžně používaných základních stanových tyčí, oni potřebovali čtyři. Dvě z tyčí byly vždy po stranách vchodu. Típí využívali pouze v zimě, v létě stavěli lehké přístřešky. Dělali to jako Šošoni od Great Basin.
Základním zdrojem potravy byl bizon, který navíc poskytoval materiál na výrobu předmětů denní potřeby. Ženy se věnovali sběru divokých plodů a vybraných kořínků. Ryby a vodní ptactvo jedli pouze v nouzi. Jíst psy bylo nepředstavitelné! V pozdějších letech měli velké problémy přijímat pohostinství Kiowů, Šajenů a Arapahů, pro které byl pes delikatesa. Je zajímavé, že se vyhýbali i pití kořalky, která jim nechutnala.
Život lidí byl založen na osobní svobodě. Neexistoval žádný řád ani zákoník, kterým by se řídili. O kmenové záležitosti se starali náčelnici (parabio), voleni na základě mimořádných vlastností, které posuzovala Rada náčelníků. Rozhodujícími požadavky pro volbu byl dar výmluvnosti, válečná „medicína“ (puha), velkorysost, nebo dobrý příklad v rodině. Komančové si vážili řečníků a nechávali je při poradách jednat v zájmu tlupy. Pro cizince pak bylo obtížné rozeznat, kdo je mezi Komanči hlavní náčelník, který vlastně ani neexistoval. Z toho důvodu bylo komplikované, ba téměř nemožné uzavírat s celým kmene smlouvy. Tlupy za sebe navzájem nikdy nerozhodovali. Jednotliví členové kmene mohli přecházet z jedné tlupy do druhé a nikomu to nevadilo.
Základní společenskou jednotkou v kmeni byla rodina. Nikdy nedávali svým dětem jméno po zemřelém příbuzném, ale raději po někom, kdo měl dobrou puha – medicínu. Provdané ženy následovali tlupu svého manžela. Tlupy se stěhovali z místa na místo, protože velká stáda poníků potřebovala stále čerstvou pastvu. I to byl důvod proč Komančové nežili ve velkých společenstvích.
Bojovníci zakládali válečnické společnosti, ve kterých mohli být i členové různých tlup. Ve Společnosti malé medicíny mohly být i ženy. Ženy měly docela těžký život, ale zase měli možnost vybrat si svobodně manžela jakého chtěly. Na poradách musely mlčet. Manželství bylo polygamní a nevěra žen se trestala uříznutím nosu, nebo i smrtí. Pokud došlo k vraždě nechali náčelníci problém vyřešit příbuzné. Zasahovali jen ve vážných případech.
Když někdo zemřel, pochovali jej příbuzní na nejbližším pahorku. Tělo vložili do mělkého hrobu vyloženého kameny. S válečníkem obvykle pochovali i jeho nejoblíbenějšího poníka. Na znamení žalu, ženy a ostatní příbuzní hlasitě naříkali.
Komančové věřili v posmrtný život, ale dokud žili, snažili se získat mocnou puha na základě vizí. Pro hledače vizí nebyl stanoven žádný zvláštní obřad. Věřili v jediného Velkého Stvořitele, ale i na menší duchy. Ačkoliv náboženský život Komančů nebyl spjat s žádnými složitými obřady a zvyky, bylo duchovno základem jejich bytí. Každou poradu započali kouřením dýmky, kdy byl první obláček dýmu nabídnut Velkému Duchu. Tanec slunce slavili po svém, ale nepravidelně. Obřady Tance duchů nepořádali vůbec.
Mezi významné náčelníky Komančů patří Quanah Parker (komančským jménem „Vůně“). Parker nebyl čistokrevný Komanč, jeho matka byla Cynthia Anna Parker z Texasu. Byla unesena v devíti letech (1836) a Komanči ji vychovali jako každé jiné dítě. Později se vdala a porodila tři děti. V roce 1860 ji osvobodili Texas Rangers, kteří zabili i jejího muže. Cynthia u Američanů dlouho nevydržela a vrátila se k Indiánům. Zemřela v roce 1864. Quanah byl náčelníkem Kwahadů.
Další známí náčelníci byli: Deset medvědů, Červené rukávy, Zelený roh, Železná košile, Kožená kapuce a Buvolí hrb.
Vraťme se zpět na počátek komančských dějin. Skalisté hory překročili někdy kolem roku 1500. Pak se usadili na horním toku Platte v jihovýchodním Wyomingu. Vesnice stavěli od výběžků Skalistých hor až po Black Hills. Někdy kolem roku 1680 začali chovat koně. Na jih se stěhovali po roce 1700. Poté, co se spřátelili s Uty, začali osídlovat střední roviny východního Colorada a západního Kansasu. Tam přišli i Prérijní Apači. Podle ne zcela přesných zpráv se s Evropany setkali někdy kolem roku 1700 v Novém Mexiku, kde navštívili s Uty trh v Taosu. S určitostí potkali Španěly v Novém Mexiku roku 1706.
Komanči rádi válčili s Apači, kteří bojovali dobře, ale proti jízdním bojovníkům byli v nevýhodě a navíc jich bylo méně. V roce 1716 odešli Jicarillové do hor severního Nového Mexika. Jiní Apači ustoupili do severovýchodního Nového Mexika, Texasu a západní Oklahomy. Jenom několik vesnic zůstalo na horním Arkansasu. Toho roku začali Komančové s Uty navštěvovat trhy v Novém Mexiku. Nezajímal je ani tak o obchod, jako informace o zranitelnosti španělských osad. Chtěli se pomstít za španělské otrokářské nájezdy podniknuté na vesnice Komančů a Uteů na severozápad od Santa Fe. Nějaký čas byli Komanči v klidu, ale roku 1719 na Nové Mexiko udeřili. Španělé jim to chtěli oplatit, ale narazili jen na prázdnou vesnici.
Kolem roku 1723 nabyli boje mezi Komanči a Apači na intenzitě. K největší bitvě došlo u El Grand Cierra de El Fierro (Velká železná hora). Trvala devět dní a Apači byli poraženi. Ve stejnou dobu se rozpadlo komančsko-utejské spojenectví, které se změnilo v otevřenou válku.
Samotní Uteové nebyli nijak výjimečnými válečníky. Nedosahovali ani zdaleka takových kvalit jako Apačové. V malých bitkách ještě dokázali s Komanči držet krok, ale když se do toho Komančové opřeli naplno, neměli šanci. Uteové ustoupili do hor a v roce 1749 požádali o pomoc Španěly a o rok později Jicarilly. Během této války se Komanči posunuli dále na jih. Byli to Kotsotekové, kteří překročili Arkansas a vydali se na severovýchod Nového Mexika. Jiní odešli do Texasu a Staked Plains (1750). U Arkansasu zůstali ještě Yamparikové a Jupové.
Na jih je lákaly tři věci: koně, obchod a Apačové. Nebylo neobvyklé, že ve stejném čase, někteří Komanči klidně obchodovali v Taosu, zatímco jejich příbuzní kradli koně někde v Novém Mexiku a jiní bojovali s Apači. Španělé přicházeli o mnoho koní, ale od Komančů měli tolik bizoních kůží a otroku, že to ještě snášeli.
Obchodovali i s Francouzi. Nejdříve s bratry Malletovýmy z Illinois (1739). Francouzům se podařilo usmířit Komanče s Wičity (1747). Obchodníci dávali Indiánům za koně pušky a střelivo. Komančové pak v Novém Mexiku kradli koně o to více. V té době snad neexistovala ani jedná španělská osada, ve které by se neozval bojový pokřik Komančů. Španělé za lupiči vyrazili dvakrát (1747 a 1749), ale vždy nadarmo, proto začali s výstavbou ochranných pevnůstek.
Prvního vojenského úspěchu se Španělé dočkali až v roce 1774. Carlos Fernandez vedl armádu šesti set vojáků, milicionářů a Pueblanských Indiánů na vesnici Komančů u Spanish Peaks (Nové Mexiko) a zajali asi 100 lidí. V sedmdesátém devátém, guvernér Nového Mexika Juan Baptiste de Anza ničil další vesnici a zabil náčelníka Zeleného roha. Byl to známý vůdce loupežných výprav a po jeho smrti nájezdy skutečně polevili. De Anza začal v roce 1785 jednat s Komanči o míru. Proti byl ale Bílý býk, kterého raději nechali Kotsotekové zabít. Jednání se účastnili jen Kotsotekové, Yamparikové a Jupové. V roce 1786 předal De Anza své vládě v Mexico City podepsanou smlouvu. De Anza smířil s Komanči i Uty a společně se domluvili na válce proti Apačům.
I když byla většina Komančů na jihu, zůstávali Yamparikové s Jupy na North Platte. Ještě v roce 1775 Yamparikové válčili občas s Lakoty a Šajeny u Black Hills. Na Arikary útočili na Missouri. Války vedli s Pónii, Kansy a Osedži. Většinou kvůli koním.
Póniové s Osedži byli nebezpeční, protože to uměli s puškami. Jezdili také dobře na koních (ukradených Komančům), ale Komančové se s nimi naučili bojovat. V roce 1750 zprostředkovali Wičitové mezi Komanči a Pónii mír. Noví přátelé se obrátili proti Osedžům. Později Póniové opustili Kansas a odešli na sever k Platte. Jenže Póniům se po komančských koních tak stýskalo, že je začali zase krást. Obvykle chodívali na jih pěšky, ale vraceli se na koních. Kvůli tomu se začalo zase válčit. Ještě v roce 1832 narazil nějaký Komanč na opěšalého Pónie na Arkansasu. Oba pak padli v souboji.
Nejhůře na to byli Osedžové. Komanči mají velký podíl na zániku mnoha jejich vesnic.
Svého času válčili i s Kiowy. Nejprve před rokem 1765 u Black Hills, kde Kiowové žili dokud je nevyhnali Lakotové. Pak odešli přes Platte k povodí Arkansasu. Tam od roku 1780 nejčastěji bojovali s Yampariky a Jupy. Byla to doba slavných bojů, hrdinských činů a válečného umění. Mír nakonec uzavřeli náhodou. Nějací Yamparikové a Kiowové se potkali ve španělské obchodní stanici. Zatímco se je snažil vyděšený obchodník držet, co nejdál od sebe, dohodli se Indiáni, že Kiowové stráví s Komanči léto. Když se pak Kiowové v pořádku vrátili do svých típí, netrvalo dlouho a oba národy kouřili mírovou dýmku. Mezi kmeny se vytvořilo silné pouto přátelství. Komanči se smířili i s Kiowa Apači a později s Šajeny a Arapahy.
Oblast středních Plání se odchodem Komančů a Póniů vyprázdnila, ale brzy jejich místo obsadili Šajeni s Arapahy. Na lovecké území si dělali nárok všichni. K sjednocení Indiánů v oblasti přispěl velkou měrou americký obchodník William Bent, který měl za manželku Šajenku, Žlutou ženu. Bent pomohl v roce 1840 uzavřít mezi Komanči, Šajeny a Arapahů tzv. „Velký mír.“
Apači přemýšleli jak proti sobě Komanče a Španěly poštvat, a v roce 1757 to udělali tak, že před Španěly předstírali zájem o katolickou víru. Požádali o výstavbu misie, kde by se jako vzdělávali. Záměrně pro stavbu vybrali místo na území Komančů. Španělé na tento špek skočili a Apačům vyhověli. Netrvalo dlouho a Komančové s Wičity Misii vypálili a všechny přítomné pobili. Španělé za útočníky poslali vojsko plukovníka Diega Pavilla, ale ten byl na Red River roku 1759 poražen. V roce 1761 udeřili Komanči na další misii postavenou Apačům na řece Nueces. Komančové pak řádili v Texasu celých pětadvacet let a válčilo se na třech frontách: Komanči vs. Španělé, Španělé vs. Apači a Apači vs. Komanči. Apači soužili Španěly od roku 1778 tak moc, že Španělé uvažovali o míru s Komanči a Wičity, aby se jim alespoň tak ulevilo. Guvernér Texasu Domino Cabello vyslal do vesnic Komančů a Wičitů emisary, kteří v září 1785 sjednali mír. Smlouva byla podepsána v Bexaru a Východní Komančové slíbili, že Španělům s Apači pomohou. Na oplátku chtěli nějaké dary a povolení obchodovat v Texasu. Západní Komančové se zase smířili s Novým Mexikem a všichni pak bojovali proti Apačům, kteří tak spadli do jámy, kterou sami vykopali. Zvlášť drtivou porážku utrpěli Lipani v jižním Texasu. Tam po nich šel generál Ugaldi, před kterým prchli do severního Mexika.
Po roce 1810 se začali v Texasu usazovat Američané a Komanči od nich za koně kupovali pušky a střelivo. Většina náčelníků, kteří kdysi se Španěly sjednali mír už byla mrtva a noví na staré smlouvy zapomněli. V Texasu se začalo zase loupit. Během jednoho nájezdu byl v Bexaru zatčen náčelník El Sardo. Komančové ho chtěli z Coahuily osvobodit, ale do cesty se jim postavila armáda. K bitvě nedošlo.
Když byla roku 1821 vyhlášena republika Mexiko, pokusili se nyní už Mexičané, uzavřít s Komanči mír. Smlouva byla podepsaná a Mexičané se zavázali, že budou Komančům vyplácet pravidelně peníze. Vše bylo v pořádku dokud byli finance včas dodány, jakmile je přestali Mexičané vyplácet, brali si Komanči sami. Válčit se začalo v roce 1825 a situace byla tak vážná, že mexická vláda zakázala lovcům buvolů (ciboleros) vstupovat do Komančerie. Roku 1835 byly obnoveny výplaty za komančské skalpy.
Komančskými nájezdy trpěli i Američané a jejich vláda reagovala okamžitě. Do Texasu přijel v roce 1833 Sam Houston, aby s nimi jednal. Mexičané byli šokování! Jak si může cizí mocnost dovolit jednat na jejich půdě s „jejich“ Indiány?! Netrvalo však dlouho a Texas se od Mexika odtrhl a stal se republikou. Prezidentem byl zvolen Sam Houston, který pak s Komanči v roce 1838 uzavřel smlouvu, kterou ale nepodepsali všichni významní náčelníci. Jejich tlupy loupili v Texasu dále a Houston chtěl chybu napravit, jenže ho v úřadě nahradil Lamar. Ten jednal s Komanči radikálněji a okamžitě požadoval vydání všech Amerických zajatců. V březnu 1840 se s Komanči setkal v San Antoniu, ale jednáni k ničemu nevedla. Američané požádali o novou schůzku, jenže se zachovali zrádně. Poradní dům obklíčili a snažili se všechny Indiány pozatýkat. Ti, co se pokusili utéct byli zastřeleni. Do vazby se dostalo 27 žen a dětí. Jedna z žen byla propuštěna s úkolem vyřídit Komančům vzkaz, aby přivedli americké zajatce. Pět se jich opravdu vrátilo a Texasané propustili rovněž pět lidí. Komanče takové jednání hodně rozčílilo. Takhle se přece při mírových schůzkách nejedná? Stovky jezdců pak vyrazilo k San Antoniu, před kterým divoce křičeli, aby dali najevo svůj hněv. Jak rychle přijeli, tak i zmizeli, ale příležitost k pomstě si našli. Prvně zabili americké vězně a v srpnu udeřil Buvolí hrb s pěti stovkami bojovníků přímo do srdce Texasu. Vypálil velmi mnoho farem a jejich obyvatele pobili. Zastavil se až v Mexickém zálivu. S bohatou kořistí se pak nezvykle pomalu vracel na sever. Texaská milice tak získala čas zorganizovat pronásledování. S pomocí Tonkawů, Komanče vystopovali a u Plum Creeku je napadli. Překvapení Komančové zanechali na místě všechnu kořist a co nejrychleji prchli. Víckrát podobnou chybu neudělali.
Texas se nakonec připojil ke Spojeným státům a vyhnal odtud všechny Čerokíe, Šavany a Delawary, které sem dříve pozvali Mexičané na ochranu před Američany. Sam Houston se dostal opět do vedení států a chtěl napravit chyby předešlé vlády. Musel jednat jak s Komanči i Mexičany. Místo armády na kterou neměl peníze založil tzv. Texas Rangers. Houston i tak dával přednost diplomacii. V roce 1845 se s Komanči dohodl na příměří a slíbil, že pro ně nechá postavit řadu obchodních stanic, které budou zároveň sloužit jako hraniční linie.
Na zřízené Santa Fe Trail vycházeli Komančové a Američany docela dobře, zvláště, když od nich kupovali koně. Nebezpečí karavanám hrozilo převážně od Osedžů a Póniů. V Texasu, ale Komančové občas nějakou tu farmu napadli. Celý problém spočíval v tom, že Komančové v 18. stol. pokládali všechny bělochy v Texasu, Novém Mexiku a v severním Mexiku za Španěly a podle toho se k ním chovali.
K potížím přispělo velké stěhování národů do Kansasu a Oklahomy. Před nimi na západ ustoupili Osedžové, kteří narazili na Komanče. Američané chtěli na Pláních sjednat klid a poslali tam Jamese Dodge se silnou jednotkou dragounů, která měla demonstrovat sílu Spojených států. Zpocení američtí jezdci však na Komanče moc velký dojem neudělali, ale s příměřím s Osedži, Quapawy, Čerokí, Čoktawy a Kríky souhlasili. Američané si rozdáváním darů zajistili bezpečné cestování na Santa Fe Trail. Měla být vytyčena i hranice mezi Komančerii a Spojenými státy, jenže smlouva, která to měla stvrdit, nebyla kvůli války s Mexikem ratifikována. K tomu došlo až v roce 1847, ale její původní znění bylo úředníky poněkud „upraveno.“ To Komanče pobouřilo a válce zabránilo jen další rozdávaní darů a nakonec přikývli a podepsali novou smlouvu. Dary a peníze vláda dodávala poměrně poctivě, ale s hranicí to bylo horší. Problém nebyl vyřešen až do Občanské války, a tak smlouva z roku 1846 Texasu mír nezajistila.
Guvernér Texasu se rozhodl, že se o bezpečnost v Texasu postará armáda a postaví tam řadu pevností. Do teď se o pořádek starali Texas Rangers. Na ochranu Santa Fe byla povolána 5. kompanie Missourijských dobrovolníků. Ti se na horké půdě v okolí stesky brzy v šarvátkách s Indiány ostříleli, ale s Komanči do styku nepřišli. Ti byli tou dobou docela v klidu a během roku 1848 se dokonce nechali najímat jako průvodci na právě otevřené Butterfield Trail, která vedla napříč jižním Texasem, přes El Paso do Kalifornie.
Pohoda skončila s kalifornskou zlatou horečkou. Po stezce proudilo na západ tisíce lidí, kteří potřebovali koně. Komančové se takový zájem snažili uspokojit, takže si pro „zboží“ jezdili opět do Texasu, ale hlavně Mexika. Zajížděli hluboko na jih až do Coahuily, Chihuahuy, Sonory a Duranga. Nejdál se dostali v roce 1852, kdy loupili v Tepico, 700 mil jižně od El Pasa.
V roce 1851 stvořili Spojené státy projekt „Mír na Planinách“, který měl zabránit mezikmenovým válkám. Porady se konaly ve Fort Laramie, ale Komanči s Kiowy tam nebyli, protože tou dobou zápasili s neštovicemi, s výsledkem rokování však souhlasili.
Neštovice trápili Komanče více než vojáci. Byl to neviditelný nepřítel proti kterému bylo válečnické umění Komančů bezbranné. Poprvé se s nimi potýkali v letech 1780-81 a Komanče tenkrát nebavilo ani válčení. Některé tlupy vymřeli úplně. Další epidemie řádila v letech 1816-18. Tentokrát ji roznesly karavany mířící do Kalifornie. Byly to nejen neštovice, ale i cholera. V roce 1849 bylo Komančů ještě 20 000, ale v roce 1870 jenom 8 000.
Komančové dodrželi slib a stezka Santa Fe byla před nimi bezpečná. Horší to bylo v Texasu, kde americké osídlení zasahovalo hlouběji do Komančerie a armáda s nimi držela krok, výstavbou pevností. Množili se i střety s Rangers. Američané také slíbili Mexičanům, že zabrání komančským nájezdům a proto postavili u Komanche Springs, pevnost Fort Stockton.
Existovali i lidé, kteří chtěli s Indiány spolupracovat bez asistence branných sil. Mezi ně patřil zástupce vlády z Úřadu pro indiánské záležitosti, Robert Neighbors. Ten chtěl pro Indiány založit bezpečné rezervace, ve kterých by mohli v klidu žít Kaddové, Delawarové, Wičitové a Tonkawové. Zákonodárné shromážděni Texasu dokonce pro tento úkol vyčlenilo 23 000 akrů na horním Brazos, kde byli zřízeny tři rezervace. Neighbors dokázal přesvědčit Komanče Penateky, aby si život v rezervacích vyzkoušeli. Vojáci chtěli mít projekt pod kontrolou a proto postavili poblíž rezervací Camp Cooper, kterému velel Robert E. Lee. Zanedlouho si Texasané začli ztěžovat, že se jim ztrácejí koně a dobytek. Většinou to byli nesmysly, a pokud se jednalo o pravdivé informace, mohli za to volně žijící Komančové. Situace se povážlivě zhoršila, když byl v roce 1858 vyklizen Camp Cooper. Rok na to zaútočil na nechráněné rezervace dav 250 Texasanů, ale byl odražen. Kvůli těmto rezervacím Texasané Neighborse nenáviděli a říkali mu „Ochránce krvavých Indiánů.“ Když si agent uvědomil, že s omezenými Texasany nic nezmůže, rozhodl se rezervace přestěhovat do Oklahomy. Většina rezervačních Indiánů s Američany nikdy nebojovala, naopak často sloužili Rangers jako stopaři, přesto v Texasu dál zůstat nechtěli. Odešli i Penatekové a zůstali pouze Wičitové v rezervaci Anadarko, kterou Američané po odchodu Neighborse napadli. Samotného agenta někdo zabil poblíž Belknapu střelou do zad.
Po zániku rezervací se začala armáda „věnovat“ svobodným Komančům. Chtěli je z Texasu úplně vyhnat, a proto Rangers sledovali jakou taktiku Komančové používají během nájezdů. Zjistili, že se nikdy nevracejí stejnou cestou, ale naopak se ztratí někde v Indiánském Teritoriu, kde nějaký čas pobudou a pak se teprve vrátí domů. Mezi lety 1858-60 útočila armáda i na pokojné vesnice Penateků v Oklahomě. V květnu 1858 napadl plukovník John Ford s Rangers vesnici Komančů u Little Robe Creek, přímo v Komančerii. V říjnu stejného roku přepadl jinou vesnici u Rush Springs kapitán Earl Van Dorn a pobil tam 83 Komančů. Příští rok v květnu zaútočil Van Dorn u Crooked Creek až v Kansasu. Komanče tento tlak nezlomil, naopak se soustředili na napadání stezky Santa Fe. Američané tam vypravili celkem tři trestné výpravy, ale na Komanče narazil akorát kapitán Samuel Sturgis, který pak bojoval s Komanči, Kiowy, Šajeny a Arapahy na prérii celých osm dní.
Během Občanské války spadali vojenské posádky v Texasu pod vládu severu. Ty pak byli převeleny na východ a místo nich sem napochodovala vojska jihu. Zástupce jižanské vlády Albert Pike, uzavřel s Komanči v roce 1861 dvě smlouvy, jednu s Penateky a druhou s Nokonii, Yampariky, Tenawy a Kotsoteky. Později byli z Texasu na východ odveleny jižanské pluky, čehož Komančové okamžitě využili. Nejdříve to pocítilo severní Mexiko. Potom Komanči vedli válku s Tonkawy, a to proto, že pomáhali Rangers jako stopaři. Díky nim bylo vypátráno mnoho komančských vesnic. V říjnu 1862 zaútočili Komančové na rezervaci Wichita v Oklahomě a pobili na 300 Tonkawů. Při tomto nechvalném činu jim pomáhali i Šavani a Delawaři z Kansasu. Přežíjící Tonkawové pak prchli přes Red River do bezpečí Fort Griffin. V následujících letech pak horlivě sloužili v armádě jako stopaři, aby se Komančům alespoň takhle pomstili.
Po roce 1861 Komančové, Kiowové, Šajeni a Arapahové, dokonale zablokovali Santa Fe Trail. Kvůli tomu, ale i kvůli smlouvám s Jihem, je vláda Severu prohlásila za nepřátelské Indiány. Na západě byly zakládány jednoty dobrovolníků z mužů, kteří neměli práci, nebo se z nějakého důvodu vyhnuli bojům na východě, ale jedno měli společné – nenávist k Indiánům. Roku 1864 vytáhl z Fort Mascom plukovník Kit Carson se zvědy kmene Ute a Jicarilly. Plukovník pátral po Komančích v Staked Plains až na ně narazil u Adobe Walls. K bitvě v podstatě nedošlo, protože Američané si drželi Yampariky a Kiowy od těla střelbou z kánonů. Carson pak v Novém Mexiku ničil vše, co patřilo Komančům.
V konečné fázi Občanské války se agenti jižanské vlády snažili naverbovat do armády Indiány. V květnu 1865 se zástupci prérijních kmenů sešli na řece Washita, aby celou věc projednali. Shodli se na tom, že by do války šli, ale než stačili něco podniknout, Američané mezi sebou uzavřeli mír. Většina prérijních kmenů však zůstala se Severní vítěznou vládou ve válečném stavu, to kvůli jejich sympatiím k Jihu. Traily Santa Fe a Overland byly uzavřeny, ale armáda se už mohla Indiánům věnovat. Postupně byly znovu obsazeny všechny pevnůstky v Texasu a Oklahomě. Vláda pak nabídla indiánům mír o kterém se jednalo na Little Arkansasu. Komančům bylo přiřknuto území západní Oklahomy a Texas Panhadle, plus pravidelné peněžní výplaty po dobu 15. let. Kwahadové a Kotsotekové se smlouvou nesouhlasili a nepodepsali ji. I když to byl docela dobrý počátek, vše stálo na vratkých základech. Když totiž dorazila první zásilka zboží, Komančové byli zklamání. Očekávali zbraně a střelivo a místo toho dostali staré vojenské příděly a deky, co se rozpadaly. Mír nakonec porušili obě strany a otevřená válka trvala dva roky. Vojáky proti Indiánům vedl William Sherman.
Jednat o míru se začalo opět v říjnu 1867 v Medicine Lodge Creek v jižním Kansasu. Komančové s Kiowy odstoupili Američanům 3 000 000 akrů půdy v jihozápadní Oklahomě, výměnou za plný vůz zboží a každoroční výplaty. Kwahadové se kvůli choleře jednání opět nezúčastnili a dále bydleli ve Staked Plains jinak většina Komančů tábořila kolem Fort Cobb, kde strávili hladovou zimu. Lovné zvěře bylo poskrovnu a vládní zásilky nepřicházely. Během léta 1686, vyráželi Komančové s Kiowy do Texasu i Kansasu a rezervaci používali jako úkryt. Napadli i Fort Dodge v Kansasu a ukořistili tam mnoho koní. Otrávený agent z Úřadu pro indiánské záležitosti, raději Fort Cobb opustil a nechal všechny starosti svému zástupci.
Nakonec vláda uvolnila fondy určené pro Indiány, které měla přerozdělovat armáda. Jenže vojáci raději Indiány honili, než aby se o ně starali. Generál Phillip Sheridan naplánoval na zimu 1668-69 kampaň proti Komančům, kteří se dobrovolně nevrátí do Fort Cobb. Ti, co neposlechnou, za to ponesou následky. Jedním z velitelů byl podplukovník George A. Cluster, který si spletl pokojné Šajeny s odbojnými Indiány a na Washitě na ně zaútočil. Jeho kolega Andrew Evans na Komanče opravdu narazil a napadl je u Soldiers Springs o I. svátku vánočním. Pak se většina Komančů do rezervace vrátila. V březnu 1689 byli společně s Kiowy přemístěni k Fort Sill, ale dlouho tam v klidu nevydrželi a občas si tajně „vyjeli“ do Texasu. Během jednoho z „výletu“ málem dostali i samotného vrchního velitele ozbrojených sil Spojených států. William Sherman byl tou dobou zrovna na inspekční cestě po západních posádkách, když na jeho vůz s malým doprovodem narazili poblíž Jacksboro, Komančové. Velký válečník Sherman unikl jen o vlásek a pěkně zuřil.
Ve Fort Sill se později setkal s náčelníkem Kiowů, který se tam chlubil svým posledním nájezdem na Texas. Sherman jej nechal okamžitě zatknout a Texas jej odsoudil na doživotí. Kiowové s Komanči na to odpověděli řadou nájezdů, při kterých zabili na 20 Texasanů. Američané jim za trest od Fort Sill odvedli 1 900 koní.
Ve stejném roce ukradl Quanah Parker u Rock Station 70 armádních koní plukovníka Mackenzie, který si to vzal osobně a celé dva roky nedělal nic jiného, než že honil Kwahady po Staked Plains. Mackenzie velel kavalerii, která byla složena výhradně s černochů. Mckenziové tažení skončilo v září 1872 útokem na vesnici Komančů u McClellan, kde zajal 130 žen a dětí. Odvedl je do Fort Concho a přinutil Kwahady k jednání a ti souhlasili, že odejdou do Fort Sill.
Během let 1865-75 se na Pláních hromadně vybíjeli bizoní stáda, a to mělo pro Indiány katastrofální následky. Lidé hladověli a vládní potraviny do pevnosti přicházeli jen sporadicky, proto Indiáni začali rezervace opouštět. Komančové v Texasu zabili nějaké Tonkawy a pak se zaměřili na lovce buvolů. V červnu 1874 zaútočila smíšená společnost Komančů a Šajenů na 23 lovců v Adobe Walls. Byl to počátek Bizoní války (1874-75), která byla zároveň poslední velkou válkou Indiánů na jižních Plání.
V Adobe Walls se lovci díky dalekonosným bizoním puškám ubránili, ale povstání se šířilo. Stále více Indiánů opouštělo rezervace a stahovali se do Staked Plains. Těm, co nestačili utéct, sebrali vojáci raději zbraně. Dosud pokojným Penatekům bylo výměnou za potraviny nabídnuto, aby odešli do rezervace Wichita. Oni odmítli a raději bojovali. Obklíčili vojáky a dva dny je obléhali, dokud jim nepřišla na pomoc posila z Fort Sill. V září zůstalo v rezervaci jenom 500 Komančů a Kiowů, zbytek se ukrýval ve Staked Plains.
Armáda zahájila proti uprchlíků systematické tažení. První bitvu s Komanči svedl plukovník Miles poblíž McClellan Creeku a vyhrál. Komančové, Kiowové a Šajeni se skryli v kaňonu Palo Duro, kde je však vypátral Mackenzie a svedl s nimi bitvu. Indiány zahnal na útěk, spálil jejich tábor, zavazadla a zabavil asi dvoutisícové stádo poníků. Během celé zimy pronásledovali vojáci Indiány všude kam se hnuli a nedopřáli jim oddech. Nakonec se začali vyhladovělí uprchlíci vracet do rezervací. Většinou šli pěšky, protože koně snědli. V prosinci jich do Fort Sill přišlo 500, v dubnu 200 a v červnu přišel Quanah a Isatai se 400 lidmi. Válka skončila!
Se zabavenými koňmi naložil Mackenzie rozumně. 100 jich daroval tonkawským zvědům a 1 600 koní prodal za 22 000 dolarů. Za peníze koupil ovce a kozy, které dal Indiánům v rezervaci. V roce 1879 byl s bizony na Pláních definitivní konec. Ve stejném roce umístili úřady Komanče, Kiowy a Wičity do stejné rezervace. Komančové se novým podmínkám přizpůsobili po svém. Quanah Parker vybíral mýtné od honáků, kteří vedli stáda po Chisholm Trail. Výhodně prodal nějaké pastviny sousedním texaským chovatelům dobytka a se šesti ženami se usadil ve velkém pohodlném domě na jehož střechu nechal namalovat pět velkých hvězd, více než mohl mít nějaký americký generál. Quanah sloužil jako kmenový náčelník, vůdce i šerif. Když jel v roce 1905 na setkání s Theodorem Rooseveltem, byl vlastníkem stočlenného stáda koní, tisíce kusů dobytka a 250 akrů obdělané zemědělské půdy.
Texasané se málem začali Quanahem chlubit, jako by byl jedním z nich. Krom Geronima a Sedícího býka, byl tehdy nejznámějším Indiánem. Později kandidoval do Senátu za Oklahomu, ale nebyl zvolen. Byl to přece „jenom“ Indián! Quanahovi se ani nepodařilo zabránit přerozdělení půdy, která byla Komančům přiřknuta v Medicine Lodge Creek. Komančům nakonec zůstalo méně než 10% s toho co vlastnili. V roce 1901 vláda přidělila každé rodině 160 akrů půdy a zbytek dostali Američané. A to je konec starých časů Komančů.