Někdy mě brzy ráno probudil a strýc a vyzval mne, abych s ním strávil celý den o hladu. Musel jsem výzvu přijmout. Načernili jsme si obličeje dřevěným uhlím, aby každý malý kluk ve vesnici věděl, že toho dne nejíme. Pak mne ti malí pokušitelé trápili, jak mohli, dokud se slunce milosrdně neschovalo za západní vršky.
Už si ani nevzpomínám, odkdy mě můj přísný učitel začal ráno probouzet z tvrdého spánku náhlým válečným pokřikem. Čekal, že duchapřitomně vyskočím, vždy připraven popadnout nějakou zbraň, a pokřikem mu odpovím. Když jsem byl příliš ospalý a vylekaný a nevěděl, co se se mnou dějě, vysmíval se mi a říkal, abych nečekal, že někdy prodám svůj skalp draho. Tuto taktiku občas měnil: střílíval venku z pušky a doprovázel rány takovýk jekem, že přitom stydla krev. Za čas jsem si zvykl.
Na válečné stezce si Indiáni nové bojovníky před bojem nejdříve pořádně vyzkoušeli. Blízko nepřátelského tábora vybrali nováčky a poručili jim dojít pro vodu nebo udělat něco jiného, aby dokázali svou statečnost. Můj strýc se řídil toutéž zásadou, a když jsme tábořili na neznámém místě, posílal mě pro vodu po soumraku. Krajina mohla být plnádivoké zvěře a v samém sousedství se mohli skrývat nepřátelští zvědové.
Ale nikdy jsem neodporoval, protože by to byla zbabělost. Proplížil jsem se lesem, nabral vědro vody a pospíchal zpět. Dával jsem pozor, abych šramotil jen tolik, co kočka. Byl jsem pouhý chlapec, a tak se mi při každém zapraskání suché větvičky nebo zahoukání sovy sevřelo srdce, dokud jsem nedošel zpět k týpí. Potom strýc někdy řekl: „Jsi správný bojovník,“ vylil drahocenný obsah vědra a rozkázal, abych šel znovu. Bylo mi všelijak, lae chtěl jsem být statečným mužem. Beze slova jsem vzal vědro a snažil se najít cestu k vodě.