Čím začít vyprávění o jednom z největších národů amerického středozápadu? Asi tím, kde se nacházely hranice země kde žili. Ilinoiové obývali oba břehy řeky Mississippi. Od Prairie du Chien až po ústi Ohia a na jih až k Arkansasu. Dělali si také nárok na loviště v západním Kentucky, Missouri a Iowě.

Velkou koalici Illiniů tvořili tyto národy:

Kahokiové – Cahokia – vlastnili většinu středního a jižního státu Illinois.

Čepoussové – Chepoussa – jejich vesnice se nacházeli v severovýchodním Arkansasu a jihovýchodním Missouri.

Koirakoentanonové – Coiracoentanon – obývali břehy řeky Des Moines v jihovýchodní Iowě.

Kaskasiové – Kaskaskia – patřila jim země kolem horního toku řeky Illinois zasahující až do jižního Wisconsinu.

Mičigameové – Michigamea – žili v severovýchodním Arkansasu, mezi řekami St. Francis a Mississippi.

Moinggwenové – Moingwena – měli sídliště při ústí řeky Des Moines (původně Riviere de Moingwena) až k jihovýchodní Iowě a severovýchodu státu Missouri.

Peoriové – Peoria – opanovali severovýchodní Iowu, jihozápadní Wisconsin a severozápad Illinois.

Tamaroaové – Tamaroa – obsadili oba břehy Mississippi kolem ústí řeky Illinois a Missouri.

Tapouarové – Tapouaro – žili ve východní Iowě a západním Illinois poblíž ústí řeky Iowy.

Národ mohl žít svým tradičním způsobem až do Bobří války, ta obrátila vše naruby. Na západě od Velkých jezer začali hledat bezpečí tisíce Indiánů z východu. Nepřicházeli zde jenom uprchlíci, ale i jejich pronásledovatelé – výbojní Irokézové. Illinoiové ztratili kontrolu nad většinou své mateřské země a jako kmen utrpěli rovněž nezanedbatelné ztráty. Mnohokrát se dostal kvůli hledání nových domovů do střetu se západními prérijními kmeny, ale nakonec se kmeni jako takovému podařilo přežít až do dnes.

Sečíst Illinoie nebylo nikdy snadné. Žili sice ve velkých vesnicích, ale mnohé tlupy se během roku neustále stěhovali z místa na místo. První odhad pochází z roku 1658 od jednoho francouzského kněze jménem Dreuillettes. Dreuillettes tvrdil, že Illinoiů mohlo být kolem dvaceti tisíců. Následně se jejich populace díky válkám a nemocem neustale snižovala až do kritického roku 1854, kdy jich zbylo pouhých osmdesát čtyři! Kmen se díky spojení s jinými národy poněkud oživil, takže jejich nynější stav vykazuje dva tisíce osob.

Illinoiové za své nynější jméno vděčí Francouzům, kteří jejich původní název trošku „upravili“, takže z vlastního Illiniwek vznikl Illinoi. Význam slova Illiniwek je „lidé“ a někdy se zkracoval na Illini.

Illinoiové se řadí do algonkínské jazykové rodiny. Jejich řeč je velmi podobná jazyku Miamiů. V různých nářečních variantách byla též podobna řeči Odžibwejů, Ottawů a Potawatomiů. Od hlavního jádra kmene se jazykem poněkud lišili Mičigameové.

Kmen obýval mnoho vesnic a několik jejich názvů se dochovalo až do dnes: Cahokia, Grand Illinois, Grand Kaskaskia, Matchinkoa, Moingona, Moingwena, Peoria, Pimitoui a Turkey Hill.

Illinoiové byli svými zvyklostmi tak podobní Miamiům, že si je zpočátku Francouzi pletli. Paradoxem je, že oba národy žili dlouho ve vzájemném nepřátelství. Jinak byla celá Konfederace založena na příbuzenských vztazích, jazyku a kultuře, ale ne tak dokonale jako Irokézové. Illinoiové stejně tak jako Miamiové stavěli Moundy, což byly velké hliněné náspy. Zdá se, že tento zvyk pochází z velmi dávných dob. Svědectví o tom podal náčelník Kaskasiů, Jean Baptiste Ducoign, který v roce 1780 řekl Američanovi Clarkovi toto: „tyto velké náspy v Cahokii stavěli už mí předci.“ Poté poskytl přesný popis místa, kde se nacházejí a také jejich nákres.

Domovem Illinoiů byla zalesněná krajina ve které si hledali úrodná údolí, kde zakládali své vesnice. Vesnice v podstatě sloužili jako společenská centra, kde se lidé scházeli ke společným svátkům, náboženským obřadům a obchodu. Obyvatelé těchto měst zpravidla na jaře oseli svá pole a poté vesnici opustili. Vraceli se na podzim aby sklidili úrodu. Život Illiniů byl hodně závislý na lovu bizonů. Věnovali se mu v daleko větší míře, než jejich sousedé. Každoroční lovy byly velikou událostí, které se účastnilo spousta lidí. Lovci se rozdělili do několika tlup o počtu až tři sta lidí spřízněných matrilineárně. Na Bizony se lovci vydávali pěšky a jejich strategie spočívala v tom, že se kořist nahnala do předem připravených pasti, kde byla pobita.

Ačkoliv Illinoiové žili v krajině hojné na vodní toky, přiliž je k dopravě nevyužívali. Nebyli zruční ve stavění člunů, vyráběli pouze jednoduché dlabané kánoe, na hony vzdálené od lehkých březových plavidel, které stavěli jejich algonkínští sousedi. Navíc neměli ani v oblibě ryby, které lovili jen sporadicky.

Muži v kmeni se jako obvykle zabývali lovem a válečnictvím, zatímco ženy se starali o hospodářství. Zajímavostí ovšem je, že ženy stejně jako muži mohli vykonávat funkce šamanů a náčelníků. Ilinoiové žili povětšinou monogamně, ale občas se stalo, že se muž vzal i sestru své manželky. Cizoložství se trestalo řídce, tedy aspoň u mužů. Ženy mohly být za tento skutek potrestaný zmrzačením, nebo i zabitím.

Před rokem 1670 měli Illinoiové jen málo nepřátel, patřili k nim Póniové, Dakotové, Winnebagové a Osedžové. Později se to zhoršilo, řady nepřátel se rozšířili o Irokéze, Lišky, Sauky, Kikapůje, Šavany, Maskouteny, Ottawy, Odžibweje, Potawatomie, Miamie, Winnebagy, Menominie, Čikasawy,  Quapawy, Missourie a Iowy. Naproti tomu neměli žádné spojence, pouze občas jim trochu pomohli Francouzi. Zda se jim podařilo proti takové přesile ubránit svou zemi je jistě nasnadě. Je to tak! Zkáza konfederace Illiniů patří k největším tragediím domorodé historie Ameriky.

Co způsobilo zánik tak velkého národa? Byla to jejich neochota přizpůsobit se náhlým změnám, které sebou přinesla přítomnost evropských mocnosti. Illinoiové nebyli ochotni měnit staré způsoby za nové a rovněž nebyli ochotní úzce spolupracovat s Evropany, či Američany. Dá se říci, že hrdě odešli vstříc západu slunce, jak se tehdy říkalo.

První známky přítomnosti Evropanů na kontinentě pocítili Illinoiové na své kůži, aniž by vůbec nějakého bělocha spatřili. Mnoho kmenů v údolí Mississippi totiž postihly epidemie nemocí, zavlečených sem výpravou Španěla De Sota (1539-43). Mnohem citelněji zasáhla Illinoie Bobří válka (1629-1701), která zapříčinila obrovskou migraci kmenů z východu na západ. Příchod prvních uprchlíků Illinoie nijak nerušil, ale později to bylo mnohem vážnější. Trable Illinoiů vlastně začali válkou Lišek a Winnebagů. Winnebagům se tehdy zvláště nevedlo, jejich válečnou výpravu vedenou proti Liškám zastihla na jezeře silná bouře a zahubila pět set bojovníků. Takto citelně oslabený kmen hledal spásu v jedné z vlastních opevněných vesnic v Green Bay. Ale tak velká koncentrace lidí způsobila šíření nějaké epidemie. Lidé byli následkem nemoci, tak vysílení, že se nedokázali postarat ani o svou obživu. Navíc jejich políčka střežili Lišky. A právě tehdy objevila nečekaná pomoc. Je pravda, že Illinoiové neměli Winnebagy příliš v lásce, ale nouze ve které se ocitli v nich probudila soucit. Illiniové poslali Winnebagům na pomoc pět set válečníků s velkými zásobami potravin. Winnebagové byli pochopitelně tak nečekanou pomoci nadšeni a na počest svých zachránců uspořádali slavnost. Žel, dnes se už asi nedovíme, co podnítilo Winnebagy k následnému činu. Byla to byla zášť, silnější než vděk? Nebo touha upokojit duchy mrtvých, kteří padli v předešlých válkách s Illinoi? Nevíme! Faktem je, že Illiniům během slavnosti přeřezali tětivy luků a poté je začali vraždit. Těla mrtvých potom použili k oslavným účelům. Samotní Illinoiové neměli ani tušení, co se pomocné výpravě přihodilo. Dokonce ani nechtěli věřit těm, co masakr přežili a domů se vrátili až příštího jara. Hrůznou skutečnost potvrdili zvědové, kteří byli vyslání celou záležitost vyšetřit. V opuštěné vesnici našli kosterní zbytky a jiné důkazy, které potvrdili strašnou skutečnost. Samotní Winnebagové správně vytušili, že se nevyhnou odvetě a proto se přestěhovali do ostrovní pevnosti uprostřed jezera. Proti Illiniům, to byla dokonalá obrana. Jak jsme si řekli neměli valné zkušenosti s vyráběním ani používáním člunů. Illinoiové ovšem disponovali zbrani snad ještě účinnější než jakákoliv technika – trpělivostí. Počkali si do zimy, až jezero zamrzne, a to ostatní bylo jen otázkou času. Velká válečná společnost vtrhla do vesnice Winnebagů, která byla k jejich nemalému překvapení vylidněna. Důvodem byl zimní lov. Illinoie neodradila ani táto skutečnost a dali se do pronásledování. Po šestidenní honičce Winnebagy nakonec dostihli a nedali jim žádnou šanci. Několik lidí se zachránilo útěkem k Menominiům, sto padesát jich bylo vzato do zajetí (převážně ženy a děti) a zbytek padl. Byla to pro Winnebagy těžká rána! Se zajatci se zacházelo velmi krutě, ale nakonec byli po několika letech propuštěni domů do Wisconsinu. Tuto válku přežilo méně než pět set Winnebagů jenž Illinoie nadosmrti nenáviděli. Nutno dodat, že si za své utrpení mohli Winnebagové sami.

V padesátých letech sedmnáctého století hledali v severním Illinois a východní Iowě bezpečí skupiny Šavanů. Nakonec se usadili ve středním Illinois. K pohybu byli přinuceni i Dhegiha Dakotové, i když se neví jestli to bylo ve stejné časové linii. Osedžové, Quapawové, Kansové, Omahové a Ponkové museli opustit své stany podél dolního toku Ohia a Wabashe a hledali nové bydlení na západě. Omahové, Ponkové a Kansové postoupili nahoru k řece Missouri a okamžitě se pro Illinoie stali problémem. Útoční Osedžové napadli vesnice Illiniů ve středním Missouri. Quapawové se pohnuli směrem k Arkansasu, odkud donutili k odchodu Čepoussy a Mičigamey. Přesto vše zůstávala konfederace Illinoiů vůči novým poměrům chladná, až do doby než se střetla s Irokézy. Došlo k tomu tak, že Illinoiové poskytli azyl nějakým Tionontatům, Huronům a možná i Neutralům v roce 1650. Senekové požádali o jejich vydání, ale byli odmítnuti. Senekové vzali vesnici Illinoiů útokem (1655), ale žádné Hurony zde nenalezli. Ti odešli ke svým příbuzným v Green Bay.  Illinoiové se dokázali rychle vzchopit a přešli do protiútoku. Ačkoli museli čelit puškám Irokézů, podařilo se jim Seneky odrazit a zahnat na útěk. Ale jak víme Irokézové nezapomínají a rozhodně neodpouštějí. Vrátili se na západ s novou silou a v roce 1656 zahnali mnohé Illinoie až za Mississippi. Dal už nešli, Otec řek byl pro ně nepřekonatelnou překážkou.

S prvními Evropany se Illinoiové setkali v roce 1667. Stalo se tak ve vesnici Chequamegon na jižním břehu Hořejšího jezera. Vesnice patřila Wyandotů a Ottawům. Illiniové ji navštívili z obchodních důvodu. V té době tam byli zrovna Francouzi.

Starosti, které měli Irokézové s Francouzi umožnili Illinoiům návrat do Illinois (1667). Neučinili tak, ale všichni. Nějaké tlupy zůstaly stále na západním břehu Mississippi. Kaskasiové založili nové vesnice podél řeky  Illinois a jedna tlupa se usadila poblíž Green Bay, aby tam mohla lépe obchodovat s Francouzi. Ve Wisconsinu zatím propukla kožešinová horečka. Všichni chtěli na obchodu profitovat, ale bobrů v krajině nebylo mnoho takže museli lovci vyrážet až do země Dakotů, se kterými se nejednou dostali do křížku. K mnoha násilnostem docházelo i mezi samotnými uprchlíky

Illiniové začali s Francouzi obchodovat a někdy se připojili i k válečným výpravám proti Dakotům. Jinak se starali sami o sebe. V roce 1671 Francouzi oznámili formální zábor země Illinoiů, aniž by tuto zemi vůbec spatřili. Později přicestoval do Ameriky pán La Salle s přítelem Tontim. La Salle měl za úkol zmapovat západní území a navázat s místními obyvateli obchodní styky. Illiniové byli nabídce otevření, ale jistá frakce francouzských obchodníků chtěla Sallemu plány překazit. Využili napětí, které panovalo mezi Illinii a Miamii a povzbudili Miamie s Maskouteny, aby La Sallemu zabránili v přístupu na řeku Illinois. Náčelník Maskoutenů, Manso chtěl dokonce Illinoie varovat, aby se Sallem neměli nic společného. I tak se La Sallemu podařilo v doprovodu přítele Tontino, kněze Hennepina a třiceti Indiánu, založit během zimy 1679-80 na horním toku řeky Illinois Fort Crevecoeur. K pevnosti se začali stahovat mnohé okolní kmeny včetně Illiniů. Aby měli Illinoiové Francouzům, co nabídnout, museli lovci vyrážet do Indiany, Ohia a dolního Michiganu. Tam pochytali, co se dalo aniž by se starali o budoucí populaci těchto kožešinových zvířátek. To bylo samo o sobě dost zlé, ale navíc na sebe opět upozornili před Irokézy. Irokézové nejdříve přikročili k diplomatickému jednání, jelikož byli neustálými válkami dost vyčerpání. Výpravu Seneků vedl sačem Annanhaa, který se s Illinii setkal ve vesnici Ottawů poblíž Mackinac. Jenže Annanhaa byl zavražděn a Irokézové o míru už nechtěli ani slyšet.

Senekové počkali z trestnou výpravou až do konce žní. Poté sebrali pět set válečníků a vyrazili na západ. Na cestě se k ním připojilo ještě sto Miamiů. Senekové byli dobře připraveni dát Illiniům pořádnou lekci na kterou by jen tak nezapomněli. A že to Irokézové opravdu uměli! Jejich cílem byla Grand Kaskaskia a Fort Crevecoeur. Je jisté, že tak velká válečná společnost nemohla uniknout pozornosti zvědů, takže Illinoiové mohli být včas varování. Jakmile se o Irokézích doslechli Francouzi (La Salle nebyl přítomen), okamžitě vyklidili pevnost. Nezůstali ani Šavanové, kteří žili kvůli obchodu s Illinii v dočasném míru. Illinoiové zůstali opuštěni.

Někteří Illiniové se rozhodli uplatnit už osvědčenou obranu a odešli na západní břeh Mississippi. Bylo to rozumné opatření. Pět set Tamoraů, Espeminkiů a Maroaů však zůstalo. Odvahu jim snad dodalo vlastnictví sta pušek, které jim tu zanechali Francouzi. Jenže měli k dispozici pouze čtyři sta kulek, což bylo pro válku žalostě málo. Když se o celé situaci doslechl Tonti (snad jediný Francouz, který se tehdy k Illiniům zachoval čestně), okamžitě vyslal posly ke Kahokiům se žádosti o pomoc. Jenže Kahokiové slavili nějaký náboženský svátek, takže nemohli včas reagovat. Illiniové se rozhodli vyjít Irokézům vstříc. K prvnímu střetu došlo mezi řekami Illinois a Vermillion. Irokézové byli zaskočeni, ale brzy své síly přeskupili a táhli dál na Grand Kaskaskii. Dorazili k ni v záři. Tonti, zvaný Illinii Železná ruka (Tonti přišel ve válce na evropském kontinentě o ruku, takže nosil protézu krytou rukavicí) se odvážně vydal vstříc irokézským bitevním liniím a chtěl s nimi vyjednat příměří. Byl však jedním z bojovníků sražen a bitva začala. Pět Tontino soukmenovců okamžitě prchlo nechaje svého kamaráda na pospas osudu.

Síly na obou stranách byly poměrně vyrovnané a samotná bitva trvala celých osm dní. Nakonec rozhodla větší palebná síla Irokézů. Irokézové prolomili obranu Grand Kaskasie a nebyli vůbec milosrdní. Říká se, že tehdy byli Irokézové i na svou pověst neobvykle suroví. Vězňové byli mučení a zaživa upáleni, byla dokonce zmrzačena těla na pohřebních lešeních. Illinoiové před bitvou poslali své staré, ženy a děti do úkrytu na nějaký ostrov vzdálený šest mílí po proudu, ale Irokézové vypátrali i je a hrozný masakr pokračoval. Když Senekové svou smutnou práci dokončili odtáhli zpět na východ. Po té se Senekové vrátili na východ. Když se do Grand Kaskasie v prosinci vrátil La Salle, našel zde už jenom pozůstatky hrozného krveprolití. Všude po okolí byli roztroušeny ostatky tisíců těl nešťastných Illinoiů. Tenkrát se zachránilo pouze několik Tamoraů a Maroaů. Z Espeminkiů nepřežil nikdo. Spokojení Senekové se vrátili ještě napřesrok, ale napáchali už jen menší škody. Proč je nasnadě. Neměli už koho pronásledovat.

Když se v červnu roku1681 Tonti zotavil ze svého zranění spojil se s La Sallem v Mackinac. To léto se k Illiniům vrátit nemohli, protože cestovat po řece Illinois bylo krajně nebezpečné. Všude kolem hrozilo nebezpečí ze strany Seneků. Ti odešli až v prosinci, takže se La Sallemu a Tontimu konečně otevřela cesta na horní Illinois. Chtěli tam vystavět novou pevnost a vybrali pro ní i nové místo na protějším břehu bývalé Grand Kaskasie. Francouzi ji nazývali La Rocher – skála, ale pozdější tragédie změnila její jméno na Hladovou skálu. La Salle se později vypravil a jih, aby tam pro Francii zabral nová území a Tonti se mezitím věnoval výstavbě pevnosti St. Louis, která měla bránit okolí před irokézskými výpady. Mnohé kmeny, včetně Illinoiů jeho činnost podpořili.

Kolem Fort St. Louis vznikla poměrně silná aliance. Miamiové, které Irokézové zradili, byli ochotni se s Illinoi usmířit a přidalo se dokonce přes tři tisíce Šavanů. Nakonec bylo kolem pevnosti soustředěno kolem dvaceti tisíc Indiánů. La Salle společně s Tontim vytvořili jakousi „bobři past“, která byla nalíčená na samotné Irokéze. La Salle se do Fort St. Louis už nikdy nevrátil. Byl roku 1687 zabit vlastními lidmi při zakládání francouzské kolonie v Texasu.

Věrný Tonti pečlivě střežil St. Louis a jeho bdělost se vyplatila. Irokézové nemohli dlouho ignorovat čilý obchod, který u pevnosti provozovalo dvacet tisíc Indiánů. Senekové vytáhli na jaře 1684. První útok směřoval na odlehlou vesnici Miamiů v severní Indianě, poté postupovali dále na Illinois. Illiniové začali v panice prchat, ale Tontimu se podařilo mnohé z nich přesvědčit, aby se připravili na obranu. Irokézové obléhali pevnost šest dnů a po těžkých ztrátách nakonec musili ustoupit. Byla to přelomová bitva, která ukončila rozpínavost Ligy a Bobří válka se začínala ubírat jiným směrem. Ale pro Illinoie to bylo Pyrrhovo vítězství. Utrpěli těžké ztráty, ze kterých se už nikdy nevzpamatovali.

Každopádně jejich problémy s Irokézy ještě neskončili. Hodně se ještě válčilo nahoře ve Wisconsinu, kde museli Illinoiové čelit nejen Irokézům, ale i uprchlickým kmenům a také Dakotům.

Francouzi byli z úspěchu, kterých v regionu dosáhli nadšeni. Ne už tak jejich spojenci. Tonti jen silou vůle usmířil v roce 1685 rozhádané Illinie s Miamii. Miamiové stejně nakonec v roce 1688 opustili Fort St. Louis a odešli do severovýchodní Indiany. Illiniové přestali Francouzům důvěřovat poté, co si všimli, že jsou ochotní s Irokézy dělat kompromisy. Tak se stalo, že v roce 1687 Tonti sehnat pouze osmdesát pět válečníků ochotných účastnit se války. Illiniové navíc  nemohl pochopit, proč se uprchlické kmeny nevrátili do svých domovů, když se jim podařilo odrazit Irokéze. Důvod byl jasný! Francouzi je zde drželi kvůli bobřím kožešinám. Jenže velký počet Indiánů v sousedství St. Louis způsobil vyčerpání zdrojů palivového dříví a drasticky pokles bizoních stád na kterých byli Illinoiové tak závislí. V roce 1689 se dostali Illiniové do křížku se Šavany, které přinutili k odchodu do Tennessee. Šavani na to nikdy nezapomněli a Illinie často přepadávali.

Odchod Šavanů a Miamiů od St. Louis problémy se zásobováním nijak nevyřešil, a tak se Tonti s Illinii dohodl na přestěhováni. Lidé se přemístili dolů, podél řeky až k břehům jezera Peoria, zvaným Illinii Pimitoui, což znamená ‚Tučné jezero‘. Francouzi zde během zimy 1691-92 vystavěli Fort Pimitoui a následující rok se tu usadili i misionáři. Ještě jiné misie vznikli v Cahokii a Kaskaskii. Později vedl nějaký náboženský konflikt k tomu, že Peoriové napadli a těžce zranili pátera Jacquese Graviera, který nakonec zranění podlehl. Naštvaní Francouzi za trest odmítli Illinoiům prodávat střelný prach a kule. Peoriové si s tím nijak nelámali hlavu a občas na Francouze zaútočili luky a šípy. Tonti vytušil, že se schyluje ke krizi a v roce 1700 přikázal Fort Pimitoui opustit.

Illinoiové už neměli takovou možnost shánět bobří kožešiny jako dřivě, tak se přeorientovali na jiný druh „obchodu.“ Byli to otroci, za které Evropané dobře platili a Illinoiové se v tomto „oboru podnikání“ stali experty. Nejčastějším terčem jejich nájezdů se stali Póniové.

I tak zažívali Illinoiové těžký úpadek. Uprchlické kmeny je připravili o mnohá území a nově museli čelit Osedžům a Missouriům. Ti během deseti let vypudili ze svých domovů v severovýchodním Missouri Moingweny, Peorie, Tapouary i Koirakoentanony. Opuštěny byly i vesnice podél řeky Des Moines v jihovýchodní Iowě. Moinggwenové se smísili s Peorii a Tapouarové s Koirakoentanonony splynuli s Kaskaskii.

Mezi léty 1695 a 1700 způsobila vzrůstající agresivita Lišek a Winnebagů nucený odchod Illiniů z jejich posledních vesnic v jižním Wisconsinu. Čepoussové společně s Mičigamey zase opustili tok St. Francis v Arkansasu protože na ně tlačili Quapawové. Oba podkmeny se v letech 1693 až 1698 přestěhovali do Illinois,  kde se  vzájemně smísili. Zkraje se chtěli usadit v jižním Illinoi, ale tamní půda byla kvůli Šavanům a Čikasawům velmi horká. Proto šli dál na sever k hornímu toku řeky Illinois, kde se připojili ke Kaskaskiům a válčili proti Liškám a Winnebagům. Po uzavření pevnosti Pimitoui se Kaskasiové a Mičigameové pohnuli ještě více na sever. Tam po krátký čas sousedili s Kahokii a Tamaroy. Jejich další cesta vedla k jihu podél východního břehu Mississippi a konečně se usadili poblíž jezuitské misie při ústí řeky Kaskaskia. V roce 1703 byli skoro všichni Illinoiové soustředěni v dolní části údolí Illinois a územím mezi Cahokii a Kaskaskii. Pouze Peoriové tvrdohlavě lpěli na své zemi v horní části údolí Illinois, které byli ještě před dvaceti pěti lety srdcem illinoiské země.

Mezi lety 1712-16 proběhla Válka Lišek na které se podíleli i Illinoiové. Obzvláště Peoriové se z potěšením věnovali mučení zajatců, protože se tak mstili za předešlý útisk ze strany Lišek. I když v roce 1716 samotná Válka Lišek skončila, násilnosti mezi Peorii a Liškami pokračovali dál. Peoriové se s Liškami vraždili, kde to jen šlo, a kdo se dostal do zajetí litoval, že nezemřel v boji. Když Francouzi navštívili jednu z vesnic Peoriů, mohli na vlastní oči spatřit jak byli vesnické palisády „vyzdobeny“ hnijícími těly nepřátel.

V roce 1718 připojili Francouzi v rámci reorganizace zemi Illinoiů k Luisianě a hodlali kolonizovat celé údolí Mississippi. V roce 1720 dorazili osadníci do Kaskaskia a postavili novou pevnost Fort de Chartes, jejíž součásti bylo i obchodní středisko. Na různých místech vyrostli i další misie a osady. Kaskasiové společně s Mičigamey naslouchali hlasu jezuitských misionářů nechávali se pokřtívat na katolickou víru. Francouzi a Illinoiové se navzájem ženili a vdávali. Chladnými vůči novému náboženství byli akorát Peoriové.

Francouzi krom nového náboženství sebou přinesli i nemoci. Údolí Mississippi mělo díky množství komárů ideální podmínky pro přenášení infekčních nemocí. Mezi lety 1718 až 1736 napáchali nemoci Illinoiům další těžké ztráty.

Vraťme se zpět k válce Peoriů a Lišek. Ta rozhodně neubírala na intenzitě. V roce 1722 se podařilo Peoriům zajmout Minchilaye, což byl synovec významného náčelníka Lišek, Oushalaye. Posléze jej upálili u kůlu smrti. Lišky se spojili ještě z několika sousedy a začali Peorie převažovat. Peoriové museli ustoupili k jejich staré pevnosti poblíž St. Louis a poslali k Francouzům a Kaskaskiům žádost o pomoc. Lišky mezitím Peorie obklíčili, ale jejich útok narazil na tuhý odpor. Mezím shromáždili Francouzi a Illiniové u pevnosti Fort de Chartres a vyrazili na sever. Lišky museli ustoupit a zanechali v poli nejméně sto mrtvých.

Nedobré vztahy mezi Liškami a Francouzi vyústili v Druhou válku Lišek (1728-37). V roce 1730 se rozhodla asi tisícovka Lišek k odchodu do New Yorku k Irokézům. Jenže, aby se tam dostali museli by projít územím Illinoiů. Požádali tedy o povolení, ale Illinoiové nechtěli o žádných ústupcích ani slyšet. Lišky se rozhodly pro tajný přechod severním Illinois a i když to není pro Lišky zcela typické cestovali tentokrát válečnici dohromady se ženami a dětmi. Lišky na své cestě narazili na několik Kahokiů  a zajali je.  Mezi vězni byl i nějaký náčelnický syn. Všichni byli upálení u kůlu smrti. Lišky asi chtěli nechat Kahokiům nějakou „památku“, ale tím nad sebou vynesli strašný rozsudek. Lišky nyní museli prchat prériemi severního Illinois s Kahokii v patách , a že sebou měli ženy a děti, jejich náskok se stále zkracoval. Illinoiové je dostihli poblíž dnešního Bloomingtonu. Illinoiové jim zabránili v další cestě a okamžitě poslali k Francouzům o pomoc. Ti s ní neváhali ani minutu. Lišky nenáviděli z celého srdce a přitáhli sem ze všech směrů posílení o indiánské spojence. Rozkaz zněl: „žádné milosrdenství!“ lišky, kteří se ocitli v obklíčení se pokusili o noční průlom. Tu bouřkovou noc padlo mnoho Lišek.

Illiniové neměli starosti pouze s Liškami, ale na východě vzrostla moc britských obchodníků, kterým se podařilo uzavřít řeku Mississippi a izolovat tak Illinoie v Illinois. Navíc se nechali Francouzi přemluvit k válce proti Čikasawům, velmi dobrým bojovníkům z východu. Illiniové v této válce prolili mnoho krve aniž by z toho měli nějaký užitek. Spíše naopak. Čikasawové se Illiniům zle mstili o útoky opětovali. Napadali vesnice, kde na to přepady doplatili převážně ženy a děti.

Ve čtyřicátých letech 18. století začali Francouzi v Severní Americe ztrácet na síle, což Illinoiové začali také pociťovat. Saukové se po ukončení Války Lišek usadili v Iowě a dále se rozpínali k jihu. Odžibwejové zatlačili Dakoty ze severní Minnesoty až k jižnímu toku stejnojmenné řeky. Dakotové zase vytlačili s domovů Iowy. Iowové byli spříznění z Liškami a Sauky, čímž se znásobilo nebezpečí hrozící Illinoiům. Kikapůjci, Odžibwejové, Potawatomiové, Menominiové a Maskouteni přinutili Peorie opustit jižní Wisconsin. V nebezpečí před úplným zničením prchli Peoriové ke Kaskaskii a v zoufalství požádali o pomoc Osedže. Osedžové však vedli svou vlastní válku a navíc Illinoie neměli v lásce, takže žádost chladně odmítli. Francouzům se ještě podařilo mezi Peorii a jejich nepřáteli uzavřít mír, takže se Peoriové mohli vrátit alespoň do severního Illinois.

Příhodné situace chtěli využít rovněž Britové. Postavili v regionu obchodní středisko Pickawillany, do kterého začal miamijský sačem Memeskia lákat okolní kmeny včetně Illiniů. Illiniové totiž po roce 1718 uzavřeli s Miamii mír. Memeskia správně předvídal, že se Francouzi ještě jen tak nevzdají, proto začal sousedním kmenům posílat wampumy s návrhem na tajné spojenectví proti Francouzům. Poselství došlo i k Illiniům, kteří na něj reagovali kladně a ukončili boj proti Čikasawům. Francouzi si uvědomili, že není něco v pořádku a proto vypravili proti spiklencům v Pickawillany armádu posílenou Odžibweji a Ottawy z Mackinac. V létě 1752 britskou obchodní stanici vypálili, zabili třicet Miamiů a samotného Memeskiu uvařili zaživa. Illiniové se zalekli a Francouzům se omluvili a znovu obnovili útoky na Čikasawy. O rok dříve (1751) požádali Illinoie o pomoc Osedžové, které sužovali Póniové s Komanči. Asi si vzpomínáme, že před časem podobnou žádost ze strany Illinii, Osedžové odmítli a nyní se jim dostalo stejné odpovědi. Jenže Illiniům se to vážně nevyplatilo. V roce 1752, ve stejný čas, kdy byla napadena Pickawillany, plulo dolů po Mississippi asi tisíc válečně pomalovaných Sauků, Lišek, Kikapůjců, Winnebagů a Dakotů. Jejich cílem se stala vesnice Mičigameů jižně od Cahokie.

Během útoku lehla vesnice popelem a skoro osmdesát Mičigameů zahynulo. Přeživši prchli ke Kaskaskiům u Fort de Chartres, se kterými nadobro splynuli. Mičigameové jako národ zmizeli a jejich jméno bylo zapomenuto, až na malou výjimku, kdy se objevilo na nějaké americké smlouvě. Potawatomiové a Maskouteni stále ještě museli snášet represálie ze strany Peoriů, ale ostatní kmeny tak plaché nebyly. Saukové zabrali velké území Mississippi na sever od St. Louis. Odžibwejové, Kikapůjci a Winnebagové obsadili severní Illinois. Dokonce i Piankašavové se pokusili uchvátit horní tok řeky Kaskaskia, ale Illinoiové si tohle významné lovecké území vzít nedali. Byl to asi jejich poslední vojenský úspěch.

Francouzi ještě jednou vzali útokem Pickawillany a obnovili dodávky vlastního zboží. Jejich spojenci se začali vracet. Mezitím vypukla Francouzsko – Indiánská válka (1755-63). Illiniové se kvůli Francouzům do ní zapojili. Na samotném začátku války disponovali Illiniové méně než pěti sty válečníky. Společně se Šavany a Delawary útočili na kolonie v Pennsylvanii a Virginii. Dokonce se zúčastnili Montcalmova tažení severním New Yorkem. Francouzi nakonec válku prohráli. V roce 1759 padl Quebec a formální mír byl podepsán v roce 1763. Všechny francouzské pevnosti přešli do rukou Angličanů, výjimkou Fort de Chartres, kterou předali až v říjnu 1765.

Pak vzplanulo Pontiakovo povstání (1733). Víme, že po počátečních úspěších, byla rebelie potlačena, přesto ještě Pontiak neházel flintu do žita. Snažil se západní kmeny získat pro novou válku. Illiniové mohli válku podpořit spíše slovně, než se zbraní v ruce. Měli dost vlastních starostí, museli hájit vlastní hranice před Sauky i jinými. Nakonec po dlouhém naléhání Pontiakovi pomoc přislíbili. Pontiak navštívil se svými čtyřmi sty bojovníky Fort de Chartres a požádal Francouze o munici. Pevnost už byla připravena na vyklizení a všechny zásoby byly převezeny do New Orleans. Velitel pevnosti se nabídl, že dojedná mezi Pontiakem a Brity mírová jednání, a tak se stalo. Válečná sekera byla zakopaná a Francouzi pevnost de Chartres vyklidili, jejich místo zabrali Britové a Illiniové se nestačili divit.

Illiniové za tak nečekané obsazení země Angličany obvinili Pontiaka a velmi jej nenáviděli. Navíc ještě v roce 1766 napadl při nějakém jednání v Ontariu náčelníka Peoriů Matačinga a pobodal jej. Zranění nebylo smrtelné.

Pak nastaly další změny. Francouzi přenechali celé údolí Louisiany, španělským správcům. Obchody se vedly postaru, ale většina Francouzů z Illinois odešla do nového St. Louis. Jenom v Kaskaskii zůstali dostatečný počet poddaných bourbonských lilií. Vztahy mezi Pontiakem a Illinoi se ještě více zhoršili. V dubnu 1769 navštívil Pontiak St. Louis a při té příležitosti se chtěl stavit i v Cahokii. Přátelé ho varovali, aby tam nechodil, že to může být nebezpečné, ale on si nedal říct. Pro jistotu sebou vzal i osobního strážce. Večeř se pak konal večírek u britského obchodníka Williamsona. Byl tam dostatek alkoholu a za chvíli měli všichni v hlavě, včetně Pontiaka. V opilosti se Pontiak dostal do hádky s mladým Peoriem, jménem Pina. Shodou okolností to byl synovec náčelníka Matačinga, kterého před časem Pontiak pobodal. Když chtěl Pontiak opustit místnost vzal ho Pina válečnou sekerou po hlavě. Pontiak zemřel a asi by sám žasl jak se po své smrti stal populárním. Krajem se nesly spekulace o tom, že mladého Pinu k vraždě přiměl obchodník Williamson. Za odměnu měl Pina dostat soudek kořalky, ale dokázat se to nedalo. Tak či onak se rozhodl odžibwejský sačem Minavavana navštívit Cahokii a Williamsona zabít. Samotného Williamsona nezastihl, tak alespoň zabil jeho dva zaměstnance. Jestli celá záležitost byla v skrytu řízena Brity není jasné, ale hněv staré pro-francouzské aliance se obrátil proti Illiniům. Ottawové,  Odžibwejové, Potawatomiové, Saukové, Lišky, Kikapůjci, Maskouteni a Winnebagové, ti všichni chtěli pomstít Pontiakovu smrt a proto proti Illiniům vykopali válečnou sekeru.

Peoriové ustoupili k jejich pevnosti u St. Louis, kterou hned na to obklíčili Potawatomiové. Ti si museli lámat hlavu s tím jak nedobytnou pevnost zdolat. Vesnice se totiž nacházela na příkrém útesu nad řekou Illinois. Nakonec Potawatomiové nemuseli použít ani zabraně, náhoda jim pomohla k vítězství. Všimli si totiž, že Peoriové jsou závislí na vodě z řeky. Potom jim jenom stačilo číhat a přeřezávat lana na vědrech, které obránci spouštěli z hradeb dolů a čekat. Po deseti denním obležení byla většina obránců mrtva žízní, či hladem. Od té doby se smutnému místu říká Starved Rock – Hladová skála. Zachránilo se pouze dvě stě Peoriů, kteří společně se čtyřmi sty jinými Illinii našli bezpečí v Kaskaskii. Jedině přítomnost tamních Francouzů je zachránila před úplným zničením. Vítězové si později území o které Illinoie připravili rozdělili.

Dohromady přežilo asi šest set Illinoiů převážně žen a dětí. Válečníků zbylo  jenom asi šedesát.

V roce 1774 probíhala v Ohiu Dunmorová válka a i když se Illinoiů problém netýkal, požádali je Šavani o pomoc. Byli odmítnuti, vždyť Šavani jim mnohokrát usilovali o život.

Jinak se už o Illinoie skoro nikdo nezajímal, byli příliš slabí a bezvýznamní. Jediný užitek z nich měli britští pozemkoví spekulanti. Ti využili příznivé situace k tomu, aby od Illinoiů odkoupili pozemky za „příznivé“ ceny. V červenci roku 1773 se sešlo deset náčelníků Kaskaskiů, Kahokiů a Peoriů, aby podepsali s Illinois Land Company smlouvu, ve které odstoupili dvě velmi rozlehlé parcely půdy za cenu pěti šilinků a množství „velmi dobrého“ zboží.

Během americké Války o nezávislost probíhaly veškeré boje na východě. V zemi Illinois se nic nedělo a britská posádka v Kaskaskii mohla v poklidu zahálet. Neunikli však pozornosti kentuckých hraničářů, kteří v červnu 1778 obešli ohijské vodopády a bez jediného výstřelu Brity v Kaskaskii zajali. Země Illinois tak přešla pod nadvládu Američanů, ale ti si ji zatím moc nevšímali. Alespoň prozatím.

V srpnu se zástupce americké vlády Clark sešel s Illinii a jinými kmeny regionu. Indiáni si mysleli, že Američané obnoví staré spojenecké vazby, které platívali za Francouzů, a tak se nabídli, že by Američanům pomohli ve válce proti Britům. Jenže Clark byl zapřísáhlý starý indiánobijce a domorodce velmi nenáviděl, takže to odmítnul. Naopak v říjnu shromáždil plukovník Henry Hamilton, britský velitel Detroitu, v Kentucky známy jako „Vykupovač skalpů“ skupinu sto sedmdesáti pěti Francouzů a šedesátí indiánských válečníků a obsadil s nimi Fort Sackville. Clark na to reagoval odvážným zimním pochodem, kdy se dvěma stovkami mužů (z čehož polovinu tvořili illinoisko-francouzští míšenci) vyrazil z města Vincennes a Fort Hamilton dobil zpět. Britové a Francouzi byli vzati do vazby, ale Indiáni byli do jednoho pobiti. Tento surový čin proti němu popudil všechny kmeny v Illinois. Illinoiové byli rozděleni, Peoriové válčili na britské straně a  Kaskasiové na americké. Po válce se stala novou hranicí Spojených států, řeka Mississippi.

V listopadu roku 1794, podepsali Britové smlouvu, ve které se zavázali, že opustí veškeré vojenské pevnosti na území Spojených států. O rok později v srpnu podepsali náčelníci pro-britského společenství, že se vzdávají všech práv na území v Ohiu. Ačkoliv s tím Illinoiové neměli nic společného, smlouvu podepsali také. Navíc prodali za 500 dolarů, 150 000 akrů půdy u Kaskaskie. Hlad Američanů po půdě se tím rozhodně nezmenšil. V roce 1800 bylo založeno teritorium Indiana, jehož guvernérem se stal William Henry Harrison. Byl to ve svém oboru velmi schopný člověk, který dokázal prostřednictvím smluv, vypudit ze svých domovů mnohé kmeny, mezi něž patřili i Šavanové. Během deseti let získal pro svou vládu celých 21 milionů  akrů půdy. Vedlejším produktem jeho činnosti byl další pohyb původních obyvatel dále na západ. Šavani se usadili v jihovýchodním Missouri poblíž Cape Girardeau a jelikož se už v minulosti často pouštěli do křížku s Illinoi, ani tentokrát to nebylo lepší. V roce 1802 nevynechali Šavani příležitost, při které by nezaútočili na lovecké výpravy Kaskaskiů, či Tamaroů.  Straty byly těžké na obou stranách, ale Šavani je dokázali doplňovat, zatímco Illinoiové ne. Tamaroaové nakonec utrpěli tak vážné ztráty, že se museli spojit s Kaskaskii.

Illinoiové byli v krizi. Neměli dostatek mužů schopných bránit zem a tak se rozhodli, že se uchýlí pod americkou ochranu. V roce 1803 podepsal náčelník Kaskaskiů, Jean Baptiste Ducoign ve Vincennes smlouvu, ve které se Kaskasiové, Kahokiové, Mičigameové a Tamaroaové vzdali 9 000 000 akrů půdy za 12 000 dolarů. Prodali ještě dvě menší plochy blízko Kaskaskie. Ducoign dostal za odměnu dům a 100 akrů pozemku. Od Illinoiů to byl docela chytrý manévr, aspoň dočasně, jelikož se zbavili území na které sami nestačili a zároveň přitížili národům, které se tam nelegálně usadili. Harrison měl v ruce smlouvu, kterou hodlal proti „nelegálním přistěhovalcům“ použít. V roce 1809 se území Illinois oddělilo od Indiany a stalo se samostatným subjektem a státem se stalo v roce 1818.

Illiniové se téhož roku setkali v Edwardsville s Ninianem Edwardem a Augustem Chouteau, aby prodali poslední pozemky v Illinois. Sami souhlasili s tím, že se odstěhují za Mississippi. Peoriové, kteří u smlouvy ve Vincennes nefigurovali, tentokrát podepsali také. Missouri se stalo dalším americkým státem v roce 1821 a přistěhovalců přicházelo čím dál tím více. V roce 1832 nabídli Američané sto čtyřiceti tehdy žijícím Illiniům sto padesát akrů půdy v Kansasu, výměnou za všechny jejich stávající pozemky. Byla to docela slušná nabídka, pokud vynecháme fakt, že jižně od Illiniů žijí Šavanové. Případným nepokojům měla bránit misijní stanice Marais des Cygnes stojící mezi oběma národy. Na východ s nimi sousedili Weové a Piankašawové. V roce 1854 se stavěla napříč Kansasem a Nebraskou transkontinentální železnice a amerických usedlíků opět přibilo. Illiniové, Weové a Piankašawové se rozhodli, že se sloučí v jeden subjekt s názvem United Tribes Kaskaskia and Peoria, Piankashaw and Wea, aby mohli s vládou jednat o prodeji půdy v Kansasu. V roce 1854 byly podepsány smlouvy, ale do jejich naplnění se muselo čekat až do koce Občanské války. Když zbraně Američanů utichly rozhodli se úřady pro přestěhování všech kmenů z Kansasu na území v Oklahomě, které bylo zabaveno pro-jižanským Čerokíům. Konfederace  Peoriů, Kaskaskiů, Weů a Piankašawů v roce 1867 odkoupila nějaké pozemky v Oklahomě a přestěhovali se tam. Několik rodin však přijalo americké občanství a zůstalo v Kansasu. Ale ani v Oklahomě si Illinoiové moc klidu neužili. Mezi lety 1893 a 1907 se Oklahoma otevřela dalšímu americkému osídlení, ale Indiány už nebylo kam stěhovat. Na scénu okamžitě naskočili pozemkoví spekulanti a o podvody a šizení nebyla nouze. V roce 1907 se Oklahoma stala státem. Historka o tom, že poslední Peori zemřel na Starved Rock v roce 1769 vedla Američany k myšlence, že Peoriové vlastně neexistují a tak jim byl v roce 1950 odebrán statut kmene. Obnoven jim byl až v roce 1978. Nyní je registrováno téměř dva tisíce Peoriů na 39 akrech kmenové půdy. Registrování jsou jako Peoria Tribe Of Oklahoma v Oklahomě a Miami.