V originále jeho jméno zní Makhpiya-Luta. Rudý oblak se stal známým jako jeden z významných vůdců Lakotů, a jako válečník a státník mnohokrát uspěl v mnohých konfrontacích s vládou Spojených států.

Podrobnosti z jeho mládí nejsou zcela známy. Narodil se na soutoku North Platte a Platte River v tehdejším teritoriu Nebrasca. Jeho rodiče zemřeli, když byl ještě mladý. Matka byla původem Oglalla Dakota a otec Brulé Dakota. Rudý oblak byl vychován ve stanu svého strýce, náčelníka jménem Kouř.

V mládí Rudý oblak věnoval mnoho času bojům. Nejčastěji s kmenem Vran, protože ti pro Dakoty představovali tradičního nepřítele. Občas bojoval i s jinými Oglally. V roce 1841 zabil úhlavního soka svého strýce, a to ovlivnilo život Dakotů na dalších padesát let, jak uvidíme později. Časem zásluhou svých úspěchů získal významné postavení ve svém kmeni a pod jeho vedením Dakotové vydobyli významné územní výhody ve válkách s Pawnee, Vránami, Uty a Shoshony.

Začátkem roku 1866 vedl úspěšný boj s armádou Spojených států, která opět zahájila válku proti prérijním národům. Armáda vybudovala pevnost na Bozemanově cestě, která vedla od South Platte River v Colorádu, srdcem Dakotského území v dnešním Wyomingu směrem do Montány, kde se nacházely nové naleziště zlata. Když Rudý oblak pozoroval tyto karavany nových osadníků a horníků směřujících na sever, vzpomněl si na léta 1862-63, kdy tímto způsobem byli vytlačeni jejich příbuzní Santee Dakotové z Minnesoty.

Neváhal, a zahájil sérii útoku na Fort Phil Kearny. Pro Indiány a samotného Rudého oblaka byla významná vítězná bitva v zimě roku 1866 nad plukovníkem Williamem Fattermanem a jeho osmdesáti muži, kteří našli v tomto střetu smrt. Nemalou měrou vděčili Dakotové za svůj úspěch válečným schopnostem Splašeného koně. Posádky pevností na Bozemanu po zbytek zimy žili v neustálém strachu z indiánských nájezdů.

Strategie Rudého oblaku byla tak účinná, že vláda US byla roku 1868 nucena souhlasit s vyklizením pevností podél Bozemanovy cesty a souhlasit s tím, že Dakotové mají svrchované právo na území, které zahrnovalo polovinu Jižní Dakoty, včetně Black Hills, a velké části Montany a Wyomingu. Vše bylo zaručeno smlouvou z Fort Laramie roku 1868.

Mír ovšem netrval dlouho. Přerušila ho nelegální výzkumná expedice pod vedením plukovníka Custera do Black Hills roku 1874. To opět zapříčinilo válku na Severních pláních. Válka, která tentokrát ukončila nezávislost a svobodu Indiánů Severních plání. Z důvodů, které nejsou zcela jasné, se Rudý oblak nespojil se Splašeným koněm a Sedícím býkem, kteří prosazovali hájit zájmy Dakotů se zbraní v ruce (Snad to byl ze strany Rudého oblaku strach z toho, že by zesláblo jeho postavení hlavního náčelníka severních kmenů) Část Dakotů tedy pod vedením Splašeného koně a Sedícího býka pokračovala ve válce v letech 1876 – 77, ale Rudý oblak prosazoval mírové řešení celého sporu o Black Hills a další území. Ať už to tenkrát bylo jakkoliv Rudý oblak stále silně zastával autonomní práva jeho národa, i když si asi sám uvědomoval, že v očích jeho lidi, mírové úsilí nemá takovou váhu jako otevřený boj, který v tradičním životě Dakotů zaujímá významné místo.

Od roku 1880 společně s agentem pro indiánské záležitosti Valentinem McGillycuddym bojovali za práva indiánů v rezervaci Pine Ridge. Jednalo se hlavně o dodávky zásob a zřízení Indiánské policie, která by dohlížela na pořádek v rezervaci. Rudý oblak navázal styky s lidmi z Východu, kteří měli upřímný zájem o osud Domorodých Američanů. Byl mezi nimi i Thomas A. Bland, který nepředstíraně prosazoval myšlenku, že bílá kultura není jediná cesta pro národy.

Když v indiánských rezervacích propuklo hnutí Tance Duchů. Rudý oblak na rozdíl od Sedícího býka a Velké nohy se k němu nepřipojil. Měl obavy, že to bude zamínka k tomu, aby vláda mohla vyslat do rezervací armádu. Po zbytek svého života se věnoval záležitostem v rezervaci. Snažil se zabránit dalšímu odprodeji dakotské půdy, na niž si dělalo nároky stále více přibývajících bílých. To se mu nepodařilo. Velká dakotská rezervace byla nakonec rozdělena na tři malé části.

Rudý oblak zemřel roku 1909. Jeho dlouhý a složitý život dokazuje různorodost cest jakými mohli vést Indiáni odpor proti bílému útlaku.

[nggallery id=4]