Kdy a jak jste se poprvé setkal se Splašeným Koněm, a jak é byly vaše dojmy?

Poprvé to bylo v roce 1876, 17 července v bitvě u Rosebudu. Bylo to osm dní před Custerovou porážkou, když zaútočil se svými tři tisíci válečníky na generála Crooka, který velel oddílu o počtu tisíc sto mužů. Sloužil jsem u 2. kavalerie U.S. Army jako chirurg. V záři to byl zase on, kdo po Custerově střetnutí znovu zaútočil na Crooka u Slim Buttes, který se svými vyhladovělými muži táhl do Black Hills. Jak jsem měl možnost sledovat taktiku jeho boje v těchto dvou bitvách a také potom co jsem se po jeho kapitulaci v květnu 1877, s ním osobně seznámil ve Fort Robinson, nemohu se ubránit dojmu, že to byl nejlepší vůdce jeho národa v naších časech. Bylo mu asi třicet šest let. Veškerá jeho činnost se odvíjela z lásky k jeho lidem. Skromnost, odvaha, mystičnost, víra v předurčení a jeho uzavřenost, byli vlastnosti, které obdivovali jeho mladí následovníci. Stal se nebezpečným pro vládu U.S., protože ohrožoval zájmy bílé civilizace. To bylo důvodem i jeho předčasné smrti. Asi v jedenáct hodin večer, když trubač na nástupišti teskně oznamoval večerku „Lights out, go to sleep!“ ve staré temné pobočníkově kanceláři zatím dohasínal jeho život. Vrátili se zpět do staré bitvy, bojoval a ze rtů mu zněl jeho válečný pokřik, „Je to dobrý den pro boj, je to dobrý den pro umírání! Statečná srdce…“ pak jeho hlas utichl, jeho plíce vydechly naposled a on se odebral k věčnému spánku. Táto chvíle nikdy nevymizí z indiánských vzpomínek.

Ve vašem časopise Nebraska History Magazíne, a také ve vaši oficiální zprávě z posledního prosince roku 1879, hovoříte o tom, že Splašený kůň cítil odpor k osobě Rudého oblaka, a také, i když není uveden jménem, k Skvrnitému ohonu. Máte tedy nějakou představu, kdy toto nepřátelství mohlo začít? Zdá se, že Rudý oblak i Skvrnitý ohon měli rozhodující roli ve vyjednávání ohledně kapitulace Šíleného koně. Tehdy měli dobrou příležitost napadnout jej, ale neudělali to. Co se stalo mezi květnem a zářím, že se tak změnil postoj v jejich smýšlení?

Zatímco Custerova bitva, nebo krveprolití, jak se to také nazývá, a srážka u Rosebudu, bylo velkým vítězstvím pro Dakoty, následovali chvíle kdy se oddíly Sedícího býka a Splašeného koně museli rozptýlit. Pod narůstajícím tlakem a stále početnějšími oddíly nepřítele se Sedící býk uchýlil pod ochran u Britské vlády v Kanadě. Mezitím byli náčelníci Dakotu, včetně Rudého oblaka a Kropenatého ohonu, donucení k tomu, aby učinili poslední závažné rozhodnutí o konečné kapitulaci a podepsání mírové smlouvy. Od té doby tito dva hlavní lídři dali své slovo a dělali vše pro realizaci míru. Přesto ale nemohli zabránit tomu, aby jejich lidé nebyli přitahování, k touze vrátit se k velkému vojenskému vůdci a „svobodným hrdinům“ jejich národa, jakým se pro ně stal Splašený Kůň. Odtud jejich žárlivost. Skvrnitý ohon vystupoval jako diplomat, a tak jeho činnost v očích indiánů tak nevynikala. V roce 1876 došlo k neúspěšnému jednáni mezi Washingtonem a jednotlivými dakotskými náčelníky hájícími zájmy jednotlivých agencii. Přítomní byli Kropenatý ohon, Rudý oblak a gen. Crook. Crook během tohoto jednání ignoroval Rudého oblaka jako nevýznamného a větší pozornost věnoval Kropenatému ohonu. Následujícího jara, brzy v květnu se Crook také po mnoha měsících setkal se Splašeným koněm. Crook naléhavě žádal aby se jeho lidé vzdali ve F. Robinson, slavnostně uznali mírovou smlouvy a dohodnout se do budoucna na ukončení všech válek. Kůň odpověděl, že se nad tím zamyslí a později dá vědět o svém rozhodnutí. Crook který byl velitelem celé oblasti, se do podvědomí lidí zapsal za občanské války jako skvělý důstojník, a je také uznávaný odborník na jednaní s indiány. studoval a seznámil se jejich psychologii, životními podmínkami. U samotných indiánu požíval značné důvěry. Od kanadských až po mexické hranice byl znám jako „Šedý vlk“ a on se snažil neztratit jeho důvěru. Na jihu byl úspěšný v jednáních s Geronimem a jeho Apači. I když v jednáních s různými indiánskými vůdci měl různé potíže, Splašený kůň byl přece jenom vítěz u Little Big Hornu a Rosebudu. Splašený kůň byl znám jako „Bouřlivá stráž“ Velkých plání, mládež ho zbožňovala a byl vzorem všech bojovníku Dakotu a Cheyennů, jež byli stále tisíce. Žádal jenom respekt a ochranu před bílými lidmi. Byl ochotný přijmout mírovou smlouvu. Chtěl ale volnost pohybu, právo na lov a tradiční hry, místo pěstování hovězího dobytka po způsobu bílých. Bral to jako dědictví Velkého ducha, které bylo jeho lidu dáno dávno před příchodem bílých. Ale nečinný život v agencii by mladého indiánského vůdce nudil. Nechtěl své lidi učit „civilizovanému? životu, ale preferoval svobodný život a lov, což pokládal za jediné správné. Rozhodně, ale nechtěl vést další válku pokud by sám nebyl napaden. Narodil se jako svobodný člověk, domorodý vůdce, ale ne jako politik nebo diplomat. To byl zásadní rozdíl mezi Rudým oblakem a Splašeným koněm. Kdyby vláda přistoupila na podmínky Koně, automaticky by se zhroutila autorita Rudého oblaku. S tohoto důvodu snad panovala ze strany rudého oblaku žárlivost.

Toto je dopis od Dr. V.T. McGillycuddyho, lékaře který dohlížel na Šíleného koně ve Ft.Robinson v září roku 1877 a později v indiánské agencii.

Datován: 30. ledna 1920

Pro: Addisona E. Sheldona

Od: V.T. McGillycuddyho, hotel Claremont Berkeley, Kalifornia

Drahý Pane: Jeho smrt byla pro většinu velmi bolestivá a neomluvitelná. Během mých dlouhých zkušenosti a služby na západním pohraničí to mohu dosvědčit. Napadají mne komentáře mého přítele Marka Twaina ohledně přistání „Otců Poutníků“ na tomto kontinentě. „Jak můj Bože byli v obavách ten den kdy přistáli s Mayflower v Plymouth Rock, když padli na kolena a děkovali Všemohoucímu za to že v bezpečí mohli dosáhnout této země svobody a volnosti myšlení. Později narazili na domorodce.“ Co se týká této fotografie, kterou tímto vracím, musím s lítosti konstatovat že tvář na ní nepatří osobě Šíleného koně. On byl příliš pověrčivý a duchovně založený, proto by nikdy nedovolil, aby jej někdo fotografoval. Táto fotografie je novinářská kachna, která vznikla nedlouho po jeho smrti. Na fotografii je náčelník Brule Dakotu Kropenatý ohon. McG zanedlouho potom sepsal mé „vzpomínky“, které obsahovaly 340 stránek, ale co s tím udělá až zestárnu je otázkou i pro mne. Je mi líto že zemřel Jim Dahlmans, unikátní představitel Starého Východu.

Se srdečným pozdravem Váš oddaný V.T. McGillycuddy.