Patřil mezi bystré a duchaplné dakotské náčelníky, kteří úspěšně kráčeli ve stopách svých předků. Narodil se v době, kdy ještě Dakotové měli relativní klid od bílých přistěhovalců, ale později ve svém mužném věku plně zakusil čas nejhorších dějiny svého lidu. Kůň byl vychováván ve stanu svého strýce, protože jeho otec zemřel v bitvě, kdy byl Kůň ještě malý. Stal se náčelníkem a tlupa ve které žil, a kterou Americký kůň vedl,byla v těsném spojení s obchodním táborem bílých obchodníků a tudíž v té době ještě smýšleli jeho lidé vůči Evropanům přátelsky. Kůň zemřel v roce 1876 v bitvě u Slim Buttes.
Když se narodil, jeho starý dědeček řekl: „dejte ho na slunce! Ať se vyptává Velkého dědečka, Slunce, ať má horkou krev bojovníka!“ A on skutečně v budoucnu horkou krev bojovníka měl, ale zároveň byl mírný a neměl rád rozčilování
Jako mladík se vyznačoval šaškovským chováním a mimickými schopnostmi. Toto nadání vedlo k tomu, že se stal jedním z vůdců svého lidu, protože byl dobrý herec a svými řečnickými schopnostmi dokázal upoutat lidi.
Jako desetiletý byl Kůň se stádem poníků u napajedel, když na něj zaútočili Vraní bojovníci. Tenkrát se poprvé projevila jeho duchaplnost. Na první pohled se zdálo, že nemá žádnou šanci před pronásledovateli, kteří se velmi rychle blížili, ale on s velkým řevem hnal stádo směrem k táboru. V tom zmatku mladý kůň prudce vjel do hustého houští vrb a ukryl se tam. Vrány už byli na dohled od tábora, ale ještě stačili část stáda ukořistit. Matka Amerického koně byla rozzuřena a smutná, protože si myslela, že její syn je buď mrtev, nebo zajat. Jaké bylo překvapení, když se záhy objel a na otázku, jak se zachránil, jenom prostě odpověděl,: „ když už byli tak blízko, tak jsem se podíval do křoví po nějaké zvěři.“
Jindy, když už začal dospívat, se připojil k jedné lovecké výpravě. Na cestě zpátky se mu splašila mula, kterou vedl vedle svého koně a byla naložena masem a kůžemi, což se tomu zvířeti očividně nelíbilo. Mula začala utíkat a vykopávat, a rozhazovala kolem sebe náklad, k velkému pobavení přihlížejících lovců. Jenže hoch byl rozený herec a využil této situace aby se opět předvedl. Dělal tak jako, že to je vše naschvál a na blízkém pahorku vyváděl různé taškařiny a přitom zpíval píseň Statečných srdcí. Nakonec se vrátil mezi lovce kteří ho srdečně vítali mezi sebe On jenom tvrdil že jízda na koni je jako jeho „bratr.“
O několik let později, na své první válečné výpravě , byl dva dny a dvě noci na výzvědách. Hned po svém návratu tvrdě usnul, ale tu noc tábor napadly Vrány. Když ho náhlý křik a zmatek probudil, okamžitě se vrhnul do boje. I pře bojovou vřavu mohli ostatní slyšet jeho hlas jak oznamuje všem svůj coup, jak to bylo tehdy zvykem. Kůň totiž ze své zbraně vystřelil na nepřítele a chtěl tak uznat své zásluhy v boji. Později se ale zjistilo, že zastřeli jen kulhavého poníka, a to ještě z jejich vlastního tábora. Samozřejmě za to sklidil mnoho smíchu, jenže jeho srdce se z tohoto smutného zážitku už nikdy zcela neuzdravilo. A přestože byl zcela nepochybně statečný muž měl mnoho tvrdých zkušeností z válek, úspěch v bojích se mu už do konce života vyhýbal.
Jindy se vydal se společností mladých bojovníku k tažení na Šošony, kteří v té době sídlili na Wind River. Po několika dnech pátraní konečně narazili na tábor. Jenže ten byl přiliš velký a bylo v něm mnoho lidí, zatímco mladých Dakotů bylo asi jen deset. Proto se rozhodli, že se prozatím ukryjí a budou v záloze čekat na nějakou osamocenou šošonskou loveckou skupinu. Čekání však bylo příliš dlouhé a jim docházeli zásoby, ale za několik dní spatřili nablízku malou skupinu Šošonů. Uprostřed horečných příprav k boji, spatřil mladý Americký kůň statné tělo jelena. Nemohl odolat pokušení, natáhl luk a vyslal šíp přímo do srdce tohoto zvířete. Hned na to se všichni jeho hladoví společníci vrhli na ještě chvějící se tělo a vyřízli z něj játra, která okamžitě snědli ještě za syrova. (Indiánská specialitka) Ve smrtelných křečích stačil ještě jelen jednoho bojovníka srazit, říká se že je to poslední krok před smrtí. Sotva bojovníci ve spěchu dojedli, vrhli se na své nepřátelé. Od té doby se vypráví, jak Americký kůň dokázal ještě před bojem svým přátelům přichystat hostinu.
Jednou sušil svou posvátnou péřovou čelenku a ještě jiné své věci nad malým ohněm. Byly to předměty, které považovali Indiáni za posvátné a tak s nimi také zacházely. Náhle však plameny příliš vzplanuli, a náš hrdina jaksi zapomněl na posvátnost toho co má v ruce a začal plameny utloukat svou vzácnou péřovou čelenkou. Při tomto záchranném činu ulomil s čelenky jeden s posvátných buvolích rohu. Takovými humornými příhodami ze života Amerického koně by se mohla vyplnit celá kniha.
Zde je několik slov, tak jak se zachovali v paměti přímo z úst Amerického koně.
„Byli jsme nadějná společnost mladých bojovníků, které náš kmen někdy poslal proti některým z našich tradičních nepřátel. To bylo o letním slunovratu, kdy po dvoudenní cestě jsme vyslali dva naše zvědy napřed, zatímco hlavní skupina byla o půl den pozadu. Zvědové vyráželi každý večer a putovali celou noc. Jedné noci vyšla řada na mne a Mladého může obávajícího se svých koní. Do svítaní, jsme nikoho nepotkali. Pak jsme ukryli koně a vyšplhali na blízký pahorek abychom pozorovali okolí. Byl horký den a my jsme leželi jsme na naších přikrývkách tváří k západu nad prudkým srázem, zády k mírnému svahu porostlému borovicemi a cedry. Byli jsme maskování trávou a zkoumali jsme před sebou tu krajinu, ale nespatřili jsme žádné známky přítomnosti lidí.
Viděli jsme daleko do krajiny, kde se páslo malých a velkých stád jelenů a bizonů, kteří z té dálky vypadali jako tečky. Občas jsme zahlédly mihnutí kojota plížícího se strží zpět do své nory z nočního lovu. Zatímco jsme pozorně sledovali pohyb stád snažíc se rozpoznat někde pohyb nějakého člověka, zaslechl jsem za sebou šramot. Když jsem se otočil spatřil jsem grizzlyho, který se právě chystal vrhnout se na svou svačinu; na nás.
‘Utíkejme!’, zařval jsem do ucha mému společníkovi, a oba jsme byli v sekundě na nohou. ‘Musíme se rozdělit’, křičel on, a tak jsme to udělali. Medvěd si jako jídlo vybral mne. Běžel jsem ze svahu tak rychle jak jen jsem mohl, ale on byl rychlejší. ‘Vyskoč na strom!’ volal na mne Obávající se koní. Pořádně jsme se nadechl k poslednímu zoufalému finiši k prvnímu stromu, který jsem spatřil. Jenže právě u paty stromu byl svah mnohem více příkrý a já spadl a uděl kotrmelec a medvěd udělal to samé hned vedle mně. Sebral jsem se a rychle vylezl na strom, dost vysoko, aby se ke mně nedostal. Když se medvěd také vzpamatoval, přišel ke stromu a byl ještě více zuřivý než před tím. Snažil se ke mně dostat a tlapami mě srazit, jenže podařilo se mu strhnout akorát mou bederní roušku, jediný kus oděvu, který jsem měl v té chvíli na sobě, a odnesl si to jako svou trofej. Můj přítel, který se mezitím ukryl na jiném stromě se tomu srdečně smál. A když medvěd zjistil, že ani jednoho z nás nedostane, znechuceně odešel. Myslím, že jsem tenkrát unikl smrti jenom o fous.“
Během problematických let 1867 až 1877, byl Americký kůň za každou cenu zastánce míru s Americkou vládou, protože byl přesvědčeny, že odpor nemá žádný smysl. Do roku 1876, když převzal jméno svého strýce, nebyl nijak uznávaným vůdcem. Do té doby používal jméno Manishnee (Nemůže chodit, Vyčerpaný).
Tlupa do které náležel patřila do větší části skupiny Ogallalů, kteří se rozhodli odejít do rezervace Rudého oblaka, která ležela blízko Fort Robinson v Nebrasce. Americký kůň měl nemalý podíl na udržování klidu mezi mladými bojovníky. Armáda jich mnoha naverbovala jako zvědy a sám Americký kůň se k ním přidal.
V první části roku 1876, bylo jisté, že se některé tlupy rozhodli opustit rezervaci. Jejich vůdcem se stal Sioux Jim, jak byl přezdíván vojáky. Americký kůň je oslovil jako mírový vyjednavač, ale byla nařčen že je zbabělec a žena. Vrátil se tedy do jeho vlastního táboru a řekl, že Sioux Jim naděla v kmeni mnoho škod, a že je tomu třeba předejít a pokárat jej. Znovu se setkali, ale tentokrát každý v doprovodu válečníků. Sioux Jim nehodlal ustoupit ze svého odhodlání a hádka přešla ve střelbu ve které byl Jim zabit.
Takto byla na čas krize zažehnána a Americký kůň získal autoritu, kterou mohl využít i v jednání s vládou. Sehrál důležitou roli v záležitostech Teton Dakotů. Jednal vždy mírně v zájmu míru, ale jeho odpovědi byli často pěkně ostré. Každopádně se, ale pevně stavěl proti neustálému zabírání indiánské půdy. Byl znám svými výroky proti bělošskému způsobu jednání. Tady je jeden z nich: ‘jestli že je nutné mít zlaté pantofle na nohou při vstupu do bělošského nebe, pak žádný Indián nemá šanci, protože běloši nám sebrali Black Hills i se vším zlatem v něm.‘
Když skončili poslední boje na planinách, mnozí Indiáni přijali novou vizi ohlašovanou „mesiášem“ Wawokou, která přerostla v silné náboženské hnutí hraničící s fanatičností. Během těchto let, 1890 – 1891, zachovával Americký kůň chladného ducha, cítil, že s toho nevzejde nic dobrého a držel se ze svými lidmi opodál dění nového hnutí.
V čase kdy Indiáni tančili Tanec duchů, vydala armáda rozkaz všem lidem, kteří nesouhlasili s novým náboženstvím, aby se dostavili do rezervace Pine Ridge. Americký kůň a jeho lidé patřili mezi první, kdo tak učinil. Tenkrát také začaly nové potíže, když měl být zatčen muž jménem Malý, který byl obviněn ze vzpoury. Jeho následovníci byli odhodlání jej bránit, a tak hrozilo, že dojde ke krveprolití. Tomu chtěl Americký kůň za každou cenu zabránit, i přesto, že mu bylo veřejně vyhrožováno. Ve dni „velkého sporu“, kdy měl být Malý zatčen, se stovky Indiánu shromáždilo kolem agentury. Byli vedeni Malým, kterého když spatřila policie okamžitě zatkla a vedla ke strážnici. On s nimi začal bojovat, ale byl přemožen. Zástup jeho válečníku mu spěchal na pomoc. Vznikl zmatek a všichni křičeli ‘za nimi!’ ‘zabijte je všechny!’ Americký kůň s klidnou tváři předstoupil před roznícený dav.
„Co chcete udělat?“ zeptal se jich, „Muži, přemýšlejte před tím, než něco podniknete! Budou zabity vaše děti, vaše ženy! Chcete dnes zabít svůj lid?“ Stál před nimi jako socha a pokračoval: „Jste dneska stateční, protože je vás více než bělochů, ale co budete dělat zítra? Na všechny strany vede železnice, která přiveze tisíce vojáků a obklíčí vás. Máte málo jídla a munice. Bude to konec vašich lidí. Zastavte to! Zastavte to hned, říkám!“
Jack Rudý oblak, syn starého Rudého oblaka, hlavního náčelníka Dakotů v rezervacích mu strčil před obličej pistoli. „Lidé jako ty, způsobili, že náš lid je nyní v otroctví a hladoví!“ zvolal. Americký kůň neustoupil a díky jeho výmluvnosti, měla mezitím zbývající část policie čas dát se dohromady a společně s těmi indiány, kteří byli proti vzpouře ovládli situaci v agentuře.
Bílí úředníci se mezitím schovali ve sklepě, což vyvolalo u amerického koně upřímné pobavení. „Ti blázní tam venku nás málem překvapili ve spánku, ale myslím, že nyní je po všem.“ prohlásil nakonec.
Americký kůň byl zastáncem toho, aby jejich děti získali bělošské vzdělání a jeho syn Samuel a synovec Robert byli mezi prvními studenty v Carlisle.
Americký kůň možná nebyl prototypem pravých domorodých hrdinů, kteří se stavěli se zbraní v ruce neodvratnému konci na odpor, ale svým způsobem to byl statečný muž, který věděl, že budoucnost nelze změnit. A kdo tenkrát vlastně věděl, co přesně dělat.